Kousek historie: Cambridge. Univerzita s prvními "státnicemi"

Již od konce 17. století, kdy Isaac Newton obdržel v Cambridge tzv. lucasiánskou profesoru a začal zde přednášet matematiku, představovala tamní univerzita jedno z center moderních vědeckých postupů. Docházení na matematické přednášky se považovalo za základ pro studium jakékoliv vědní disciplíny.

V roce 1780 vedení univerzity rozhodlo zavést povinnou závěrečnou ústní zkoušku pro všechny, kteří chtějí získat bakalářský titul. Do té doby bylo výstupem absolvování předmětů na základě docházky či písemné práce. Jelikož jediným společným základem většiny oborů byl kurz matematiky, stalo se zkoušení z ní základem pro absolutorium.

Pro novou povinnou zkoušku na závěr studia se vžil název "tripos", podle stoličky o třech nohách, na které se všichni studenti, kteří chtěli dokončit studium, vystřídali před zkušební komisí. Při finální zkoušce si vytáhli latinsky psanou otázku, orientovanou na určitý problém v přírodních vědách, o němž museli s komisí diskutovat. Fakticky tím byl založen systém podobný státním závěrečným zkouškám dnešních univerzit.

Systém "senátní zkoušky", jak se oficiálně nazývala kvůli tomu, že se konala v budově univerzitního senátu, byl v roce 1824 modernizován přechodem na písemnou formu. Zůstal jí však název po oné trojnožce.

Matematický tripos se stal přelomovou institucí v rámci studia. Konal se vždy v lednu ve velké nevytápěné aule. Studenti, toužící získat bakalářský titul, zasedali v kabátech ke stolkům, kde jim často zamrzal inkoust. Potřeba zásobovat je čerstvým vedla k zřízení pozice dohlížejících učitelů, kteří procházeli mezi stolky a kontrolovali, zda se neopisuje a zda má student čím psát.

Základní zkouška probíhala postupně osm dní, během nichž studenti docházeli písemně zpracovat řešení určitého problému - zdaleka nejen matematické povahy, často se jednalo spíše o cvičení z praktické mechaniky a fyzikální chemie. Na každý list se zadáním pro daný den měli vždy pět a půl hodiny. Ti, kteří chtěli prospět s vyznamenáním, následně docházeli ještě třetí týden na další čtyři dny pokročilých úloh. Forma zkoušky byla postavena na zvyšující se náročnosti, neboť každý den se dávala obtížnější úloha.

Jelikož zkouška byla povinná pro všechny, kdo chtěli v Cambridge dostudovat, univerzita vyvinula systém známek odstupňovaných na základě anonymizovaného bodování. Od poloviny 30. let 19. století už bylo u každé úlohy uvedeno, kolik bodů lze za její řešení maximálně získat. Všichni studenti byli seřazeni podle pořadí dle získaných bodů a ti, kteří prospěli s vyznamenáním, získali titul wrangel. Nejúspěšnější student nadto obdržel finanční odměnu a cenu v podobě medaile.

Výsledky matematického triposu byly přetiskovány v novinách a těšily se pověsti zajímavé sportovní události, dokonce se v Cambridge sázelo na výsledky jako u dostihů. Jeho pomyslní výherci, wrangelové, pak dostávali nabídky stipendií či lukrativních pracovních pozic.

V roce 1854 zkouška zahrnovala 211 úloh na 16 samostatných zadáních, a šlo získat nejvýše 17 000 bodů. Výherce, pozdější prominentní matematik E. J. Routh obdržel 7 634 bodů, druhý v pořadí, kterým nebyl nikdo menší než J. C. Maxwell, získal 4 123 bodů. Hranice pro získání prospěchu s vyznamenáním a titulu wrangel byla stanovena na 1 500 bodů, zatímco hranice pro složení zkoušky s hodnocením prospěl byla stanovena na 200.

Zmíněná kultura akademického soupeření o lepší výsledek se nikdy neuplatnila v Oxfordu, kde se v 19. století považovalo za nedůstojné, aby se gentlemani vyvyšovali nad jiné jen kvůli nedůstojné soutěži a předváděli se získáním bodů z něčeho tak nepodstatného, jako zkouška. Naopak studenti v Cambridge na základě toho začali studovat bakalářský obor často 4 roky místo 3, protože poslední věnovali zvláštním kurzům doučování k matematické zkoušce.

Cambridgský tripos změnil podobu výuky ještě v jednom směru. Právě kvůli němu začaly být vydávány první sbírky příkladů a řešených úloh - primát v tom drží Elementary Hydrostatics od Williama Henryho Besanta, vydaná roku 1863. Tato sbírka vyřešených případů vedle hydrostatických rovnic obsahovala řadu dalších fyzikálních příkladů, které se zadávaly u zkoušek v minulosti. Sám její autor se ostatně stal vůbec prvním wrangelem a výhercem medaile v roce 1850.

Zdroj: N. Forbes - B. Mahon. Faraday, Maxwell and the electromagnetic field (Prometheus Books, 2014, ISBN 978-1-61614-942-0)

Původ obrázku: National Trust Images