V posledních dnech na povrch vyplývají informace o zvýšeném výskytu spalniček v ČR. Děje se tak kvůli menší proočkovanosti obyvatelstva. Někteří rodiče podléhají čím dál více negativním názorům na očkování. Proč se očkování bojíme a jaká je skutečná situace?
Očkování chrání populaci před závažnými infekčními onemocněními dlouhou dobu. Díky vakcinaci byly ze světa prakticky vymýceny některé smrtelné choroby. Proti nejhorším onemocněním se vakcíny podávají co nejdříve, aby se snížila doba možné nákazy. Přesto se v poslední době množí pochybnosti o bezpečnosti očkování. Rizika, která s sebou očkování dětí nesou, jsou velmi nízká. Většinou se jedná o chyby při výrobě vakcíny či nesprávné předchozí diagnóze imunodeficientních pacientů. Vliv na společnost mají hlavně nepravdivé články a zastrašující informace šířící se masovými médii. Je snadné takovým článkům uvěřit a podlehnout neopodstatněné panice.
Podle zákonu č. 355/2017 sb. se řadí očkování v ČR do třech skupin z toho nejdůležitější skupina povinných onemocnění obsahuje 9 dětských infekcí. Tato očkování se provádí od 9. týdne do 11. roku věku v závislosti na typu očkování. Jelikož je očkování povinné, stává se zdrojem vášní. Především hexavakcína je v posledních letech terčem kritiky z řad rodičů, jelikož u některých dětí způsobuje nežádoucí účinky. Drtivá většina vedlejších účinků je přechodná a může korelovat s aktuálním zdravotním stavem dítěte. Vedlejší účinky jsou nepříjemné, ale ve srovnání s rizikem onemocnění a nákazy potenciálních souputníků dítěte zanedbatelné.
Je důležité nešířit poplašné informace, které mohou mít fatální následky. Dobrým příkladem je publikování studie, která sledovala patologické příznaky na 12 dětech, kterým byla aplikovaná vakcína MMR (spalničky, příušnice, zarděnky). Děti měly různé problémy zažívacího traktu a u 8 z nich se objevily příznaky autismu. Článek byl dlouho zpochybňován, a nakonec v roce 2010 stažen. V současné době nejsou žádné důkazy o tom, že by mezi MMR a autismem byla souvislost.
Očkování má pozitivní dopad na celou společnost. Bohužel zatím jedinou nemocí, která byla ze světa vymýcena úplně jsou neštovice. Může za to plošné očkování prováděné WHO v letech 1966-1980. Různé formy plošného očkování v menší formě byly aplikovány ve více zemích, zejména bývalého východního bloku. Dalším příkladem je snaha WHO o eradikaci dětské obrny. Obrna je onemocnění, které postihuje malé děti a v 1 % případů zanechává paralyzující následky. V roce 2014 byla označena 4 velká světová území, včetně Evropy, s nulovým výskytem polioviru, který obrnu způsobuje. Třetím příkladem je očkování vakcínou MMR, konkrétně na spalničky. Díky plošnému očkování, zahájenému v roce 1969, se pohybovaly počty případů spalniček v letech 1980-2015 kolem nuly, jak můžeme vidět v přiloženém grafu (viz obr.). Od roku 2015 můžeme pozorovat pokles proočkovanosti pod 95 %. Pokles nemusí být úplně signifikantní, jelikož se čím dál více rodičů rozhoduje posunout druhou dávku očkování. V současné době patří ČR k zemím EU, kde byly spalničky eliminovány, avšak nastalá epidemiologická situace v Evropě nasvědčuje tomu, že by se případy spalniček mohly objevit ve větším množství i u nás. A v současné době se tak skutečně děje. Na očkování proti spalničkám můžeme pozorovat komplexnější výhody očkování. Spalničky mají několik následných negativních komplikací (např. meningitida) a očkování snižuje riziko takových komplikací na minimum. Plošná očkování jsou v současné době nejlepší řešení boje proti infekčním nemocem. Pokud se nám podaří udržovat proočkovanost obyvatelstva nad 95 % je šance na velkou epidemii jakékoli infekční nemoci malá. Neměli bychom se však koukat jen na jednu stranu mince.
Stejně jako každý lékařský zákrok i očkování podléhá lidskému faktoru. Kdekoli od výroby látky do aplikace se může stát chyba, která vyústí ve zdravotní komplikace. Nesmíme tyto chyby dávat za vinu očkování jako takovému. Všeobecná panika, která převládá např. v USA o tom, že očkování způsobuje autismus, je bezpředmětná. Na druhou stranu bychom neměli zavírat oči, před jednotlivými špatně diagnostikovanými případy imunosuprese, popř. genetické predispozice k vyvolání onemocnění v reakci na aktivní nebo přidanou látku ve vakcíně. Takovým případem mohou být děti s ledvinovými onemocněními, které jsou léčeny imunosupresivními léky. Ty by měly být očkovány i proti nemocem, které se v jejich okolí nevyskytují a měla by se pro ně dodržovat při očkování speciální opatření. Samostatnou kapitolu tvoří názory lékařů o přetěžování dětského organismu. Myslím si, že takový individuální charakter by měl být posuzován opatrně a neměl by zastávat hlavní pozici v argumentaci.
Očkování dětí s sebou nepochybně nese malé riziko. Není vinou systému, ale jednotlivců. Mnohem větším nebezpečím je špatná informovanost a působení skupin založených na pochybných výzkumech, které vytrhávají fakta z kontextu. Ohledně povinného očkování bychom neměli argumentovat omezováním lidské svobody, jelikož zájem o zdraví a ochranu občanů omezováním není. Měli bychom se snažit zvýšit povědomí o rizicích spojených s očkováním na základě pravdivých fakt. Zkvalitnit preventivní vyšetření novorozenců, hlavně na imunosupresi. Měli bychom se oprostit od mediálního tlaku a vnímat fakta. Prozatím je očkování nejlepší ochranou organismu, a proto by mělo být součástí každého z nás. Kolektivní imunita, kterou jsme získali plošným a povinným očkováním, má silnou úlohu v boji proti infekčním nemocem a je třeba ji chránit pro ty, které očkovat nemůžeme.
Foto: Variety
Líbil se vám článek? Odměňte nás sledováním na Facebook. Každá práce něco stojí a bez vaší podpory se neobejdeme. Sdílíme pouze relevantní články zaměřené na ekologická a technologická témata.
Vstup do diskuze