Během pandemie v roce 1918 zemřelo na chřipku celosvětově 50 milionů lidí. Od té doby se v boji proti infekčním chorobám objevilo mnoho vakcín a léčebných postupů. Kromě lékařských výkonů zůstávají však příběhy epidemií příběhy o lidech. O lidech, kteří onemocní, o lidech, kteří umírají, o lidech jejichž životy jsou převráceny vzhůru nohama, o lidech, kteří se starají o druhé. A na konec o lidech, kteří si pamatují, co se stalo a o lidech, kteří zapomínají.

Od roku 1918 jsme čelili mnoha epidemiím, ale COVID-19 se jako první vyrovnal chřipce v tom, jak změnil každodenní život nás všech. „Prožíváme historickou pandemii,“ říká Anthony Fauci, ředitel Národního institutu pro alergie a infekční nemoci v Bethesdě (USA).

Sto let výzkumu ve virologii, pokroku v lékařství a vývoji vakcín přineslo změnu. Od objevení viru SARS-CoV-2 do chvíle, kdy jsme měli k dispozici použitelnou vakcínu uplynulo 11 měsíců. Investice do biomedicínského výzkumu se vyplatily.

Vakcíny vítězí

Propuknutí pravých neštovic v New Yorku v roce 1947 podnítilo obrovskou očkovací kampaň. Na jaře toho roku byly očkovány miliony lidí a epidemie neštovic odezněla, aniž by zemřel další člověk.

Neštovice patří historicky k jednomu z nejobávanějších infekčních onemocnění. Britský historik, který v roce 1694 psal o smrti královny Marie II (zemřela na neštovice ve věku 32 let) popsal neštovice jako nemoc „vždy přítomnou, plnící hřbitovy mrtvolami, trápící všechny neustálými obavami.“

Pravé neštovice jsou také hlavním aktérem příběhu o očkování. Na konci 18. století extrahoval anglický lékař Edward Jenner tekutinu z vředu způsobeného kravskými neštovicemi na ruce dojnice a naočkoval ji mladému chlapci. Prokázal tak, že onemocnění kravskými neštovicemi chrání před pravými neštovicemi. Experiment posunul kupředu koncepci očkování. Tím, že se imunitní systém dostal do kontaktu s patogenem, byla obrana těla připravena na hlavní událost.

To, co následovalo, je příkladem obrovské síly očkování. Po celosvětové kampani se pravé neštovice v roce 1980 staly první infekční nemocí, která byla celosvětově vymýcena. Za pohromou sužující lidstvo nejméně 3000 let mohly být zavřeny pomyslné dveře.

Jiné nemoci, kterým lze předcházet očkováním – zejména ty, které postihují děti – dnes po celém světě škodí mnohem méně, než tomu bylo do nedávné historie. Podle virologa Fullera z University of Michigan může být očkování přesto nedostatečně oceněno. Mnoho lidí zná např. dětskou obrnu jen z knih, ale ti kteří vyrostli v době, kdy léto znamenalo propuknutí dětské obrny, mají vzpomínky až příliš ostré. „Všichni jsme jako děti znali někoho, kdo byl ochrnutý,“ říká David Morens, Fauciho hlavní vědecký poradce, který vyrostl v 50. letech 20. století.

Vakcíny poskytly z této opakující se noční můry východisko. K potlačení obrny byly vyvinuty dvě vakcíny, každá z nich čerpala z jiných možností. Nejprve přišla vakcína Jonase Salka schválená v roce 1955. Bylo v ní použito polioviru umrtveného formaldehydem. Virus tak už nemohl být nebezpečný, ale tělo si proti němu stále dokázalo vyvinout obranu. Tento postup vycházel z poznatků Louise Pasteura. Druhá vakcína byla dostupná od roku 1961 a vyvinul ji Albert Sabin.

Neduhy mizí

Život před a po očkování proti obrně byl jako noc a den. V roce 2952 obrna ochromila více než 21 000 lidí v USA. O třináct let později toto číslo kleslo na 61. Do roku 1979 byla obrna v zemi odstraněna. S novými očkováními postupně mizely i další dětské nemoci.

Rozsah infekčních onemocnění, se kterými se děti po celém světě potýkají, se pomalu mění. Od roku 2000 do roku 2018 bylo očkováním proti spalničkám celosvětově zabráněno 23 milionům úmrtí. Stále však existují miliony děti na celém světě, kterým chybí základní očkování, které je v západním světě běžné. Pandemie COVID-19 problém zhoršila: odhaduje se, že 23 milionů dětí na celém světě nedostalo v roce 2020 dětské vakcíny, to je o 3,7 milionu více než v roce 2019.

Práce na vývoji vakcíny proti COVID-19 začalo krátce poté, co vědci vypracovali genetické sekvence nového koronaviru, SARS-CoV-2, v lednu 2020. Základní výzkum, který podpořil novou technologii vakcín, která byla použita pro dvě z prvních vakcín proti COVID-19, trval po desetiletí. Tento přístup je založen na messenger RNA nebo mRNA, která přináší z buněčného jádra instrukce pro tvorbu proteinu. Zásadní práce na toto téma pochází již z let před rokem 2010.

Vakcíny COVID-19 byly vytvořeny a testovány v nejkratším možném čase. Tato účinnost však nebyla přizpůsobena distribuci. Zatímco celosvětově není k dispozici dostatek injekcí, USA, země zaplavená zásobami, se snaží imunizovat všechny způsobilé. Někteří lidé zde nebyli očkováni, protože si nemohou vzít volno v práci, aby se zotavili z vedlejších účinků, nebo se obávají, že budou muset očkování platit. Jiní nevidí COVID-19 jako hrozbu a nevidí potřebu očkování.

Originální publikace: https://journals.sagepub.com/doi/pdf/10.1177/00333549101250S314

https://journals.sagepub.com/doi/pdf/10.1177/00333549101250S316

Zdroj: ScienceNews

Obrázek: Martin Sanchez via Unsplash