O českém školství

V rozhovoru U kulatého stolu jsi popsal, jak to funguje na vysoké škole v Manchesteru. Zajímalo by mě, jaký vliv na tvé studium, které je jistě náročné, mělo tvé předchozí studium na gymnáziu.

Já osobně jsem se snažil vytěžit ze studia co nejvíce. Zejména na vyšším stupni, kde jsme si mohli do jisté míry vybírat předměty, mi dávalo smysl zvolit si předměty podle toho, jak mě baví a jak je budu moci využít, a ne podle toho, jak je jednoduché daným seminářem projít. Rád bych ale dodal, že ne každý je studijní typ, a proto způsob, který jsem zvolil já, nemusí být jediným způsobem, jak dosáhnout dobrých studijních výsledků.

Získal jsem poměrně solidní a všestranný vědomostní základ, mimo jiné plynulou znalost dvou cizích jazyků a odrazový můstek do soutěží, jako byly například olympiády, atletické závody, Eurorebus a podobně. Asi v patnácti letech jsem narazil na Expedici Vesmír, kde se soutěžící snažili probojovat mezi pět nejlepších, kteří pak zažili parabolický let. To byl jeden z impulzů, kdy jsem měl pocit, že lidé, kteří by stáli o kariéru ve vesmírném odvětví nejsou úplně zapomenuti.

Když se dnes ohlédnu zpátky, tak vidím, že řada mých dobrovolných aktivit byla svým významem zbytečná ale myslím, že je lepší radši udělat věc na 120 %, než neudělat věc pořádně. Je lepší se podcenit a pak být příjemně překvapený, anebo jak řekl Shakespeare: „Být na místě raději o tři hodiny dřív, než o minutu později", (to ale neznamená, že nemívám zpoždění).

Na jaké úrovni si myslíš, že jsou česká gymnázia, popř. české středoškolské vzdělávání? Lákalo tě i v této fázi studia odjet někam do zahraničí?

Na střední škole jsem se zúčastnil několika výměn s Německem, výjezdu do Skandinávie, Anglie, Rakouska, Itálie a také výměny s USA, ale o dlouhodobějším studiu v zahraničí jsem neuvažoval. Osobně pochybuji o smyslu takového studia (kromě jazykové zkušenosti) na střední škole, ale mohu se mýlit.

Co se týče úrovně českého středního školství, tak to je opravdu těžká otázka, jelikož je snadné kritizovat, ale to je laciné, pokud se člověk nesnaží navrhnout konstruktivní řešení.

Každý školák se v naší zemi musí učit cizí jazyk. Je pro mě proto absurdní, že někteří nejvyšší představitelé naší země neumí ani plynně anglicky. Jinými slovy se pak může stát, že někdo, kdo neumí anglicky nám říká a schvaluje, jak a co bychom se měli například v angličtině učit. Tato epochální míra inkompetence vede následně mimo jiné k masivnímu podfinancování tohoto sektoru. Řešením by zjevně bylo řádné výběrové řízení na nejvyšších místech na základě prokazatelných dovedností a nikoli čirý politický kalkul. Jasná dlouhodobá vize by umožnila školám plánovat do budoucnosti. Příkladem mohou jít Skandinávské země, které školství berou vážně.

Dalším charakteristickým rysem našich středních škol je frontální výuka. Již dlouhá léta spočívá výuka na tom, že před tabulí stojí kantor, vysvětluje látku a žáci si zapisují. Zdá se, jako by poslední reforma v metodice pocházela ještě z dob Jana Ámose Komenského. V jiných školských systémech je výuka interaktivní a probíhá často formou diskuze, což podle mě může udělat učivo pro studenty zajímavější. Toho by dle mého šlo docílit revizí školních osnov, které jsou v některých bodech zbytečně obsáhlé, a tím by měli učitelé více času na diskuzi a dotazy studentů.

Kredit: Jakub Zemek

Kde konkrétně vidíš přílišnou obsáhlost? Souhlasil bys např. s rozdělením, která praktikují některá gymnázia, na humanitní a přírodovědnou větev?

Důležité je klást si otázku, co z toho, co se studenti naučí mimo svoje zaměření, si skutečně odnesou s sebou ze školy. Například já jsem věděl, že se na vysoké škole budu chtít orientovat na matematiku a fyziku, proto dává smysl, že jsem se tyto předměty učil opravdu do hloubky. Také jsem měl ale hodiny humanitních věd, které mi dávaly obecný přehled a tady je prostor pro zlepšení.

Když si vezmu třeba dějepis, tak obsah vládou předepsaného učiva mohu rozdělit do dvou kategorií. Ta první jsou poměrně nepodstatné informace, které ani nevím, že jsem věděl. Do této kategorie patří podrobné dělení pravěku a velká dávka starověku a středověku. Bez těchto informací se myslím obejdou všichni, kromě těch, kteří se rozhodnou historii studovat a od toho jsou semináře se zaměřením. Druhá kategorie obsahuje informace, které by měl znát každý a řekl bych, že jsou zásadní pro demokratický proces. Sem bych zařadil dějiny 20. a 21. století a vybrané dějiny od pravěku až po dnešek, které určovaly směr vývoje naší civilizace.

Co se týče rozdělení gymnázií na přírodovědnou a humanitní větev, tak podle mého názoru je takové dělení zbytečné. Pokud si student zvolí sestavu předmětů, které chce studovat do hloubky, účel to splní.

Konečně si pak neodpustím zmínit stupeň, který na střední školy navazuje a tím jsou univerzity. Vysokoškolské studium je v našem systému velmi dostupné a je často pokládáno za nezbytnost k tomu, aby člověk dostal slušné zaměstnání. Přičemž se mezi schopnými mladými lidmi nepřipouští možnost dobře ohodnocené práce ihned po střední škole (se zaměřením), jak je tomu například v Německu. Důvodem mohou být zbytečné nároky na vzdělání ze strany zaměstnavatelů nebo možná celospolečenský fenomén, kdy je titul bez ohledu na jeho kvalitu brán jako jakýsi symbol. Vysoký počet univerzit spolu s jejich dostupností pak devalvuje hodnotu diplomů z náročných studijních oborů a systém financování vysokého učení v České republice vede k odchodu některých talentů do zahraničí. Redukce počtu univerzit a přijímací zkoušky, které vyberou perspektivní studenty, by mohly pomoci mitigovat zmíněné problémy.

Nemám rád, když pacient říká doktorovi, jak by měl ošetřovat. Ani by mi nebylo milé abych já, člověk bez pedagogického vzdělání, říkal učitelům, jak by měli učit. Těchto pár bodů jsou mé osobní názory a byť jsou kritické tak bych nerad zanechal dojem, že je všechno špatně. Moje gymnázium mi dalo znalosti, které výraznou měrou přispěly k mému přijetí na vysokou školu. Za zmínku stojí také nabídka volnočasových aktivit, kterou čeští žáci disponují a jinde není samozřejmostí.

Říkal jsi, že se tví spolužáci v Manchesteru smáli, když si jim řekl, že sis při hledání vysoké školy zadal do google „how to study in England“. Máš pocit, že by se gymnázia (střední školy) měla více zaměřit na to, jak seznámit studenty s dalšími možnostmi studia?

Rozhodně. Sám bych rád spustil blog, kde bych předal své zkušenosti a mohl odpovídat na dotazy studentů k tomuto tématu. Informaci o spuštění podám na svém Facebooku a Instagramu. Je možné, že v Česku existuje nějaká služba, která studentům radí, jak se hlásit na univerzity do zahraničí, ale já osobně o žádné nevím – musel bych googlovat. Role středních škol v tomto ohledu není jednoduchá, protože každý stát má jiný systém přijímání zahraničních studentů a zahájení zahraničního studia není jen o podání přihlášky (jde o financování, ubytování, cestování apod.). Myslím si, že krátká zmínka v posledním ročníku by mohla dát žákům pocit, že tato možnost není tabu.

Jakub Zemek (pátý zleva) na Floridě při účasti na výcviku astronautů. Kredit: Jakub Zemek

Jaký spatřuješ rozdíl mezi studiem v zahraničí a v Česku? Setkáváš se např. s jinými požadavky nebo přístupem na rozdíl od tvých bývalých spolužáků z gymnázia?

To je často kladená otázka, na kterou není jednoduché odpovědět, protože nemám zkušenost s českým vysokým školstvím a nechci, aby má výpověď byl exkurz do mé bývalé sociální bubliny, takže můj pohled nemusí být úplně směrodatný.

Začal bych požadavky, které jsou na mě kladeny. Je jasné, že studium v cizím jazyce je jen ze své podstaty těžší než v mateřštině, ale nerad bych generalizoval a vetoval, že zahraniční studium je automaticky náročnější než jakékoli studium u nás. Objektivní pravdou ale zůstává, že studium raketového inženýrství je náročné.

Často lidé uvádějí, že studium ve světě jim přineslo nové zkušenosti. Rád bych to v souvislosti s požadavky rozvinul. Dlouhodobější pobyt v zahraničí klade nároky na samostatnost, ale v kontextu neznámého prostředí. Aby si člověk například zajistil ubytování, musí nejprve zjistit, jak systém funguje, aby si vybral ubytování, které mu nejvíce vyhovuje. Dále se může jednat o zprovoznění bankovního účtu v cizině, registraci k lékaři a celou řadu poměrně banálních úkonů, které učí člověka se vědomě či podvědomě orientovat v cizím prostředí a přizpůsobit se změně.

Co se týče rozdílných přístupů, tak bych řekl, že roli hraje rozdílná vybavenost univerzit, od které se mnoho věcí odvíjí. Co bych ale zmínil je, dle mého finančně nenáročný, způsob nahrávání přednášek, který umožňuje studentům jejich opětovné zhlédnutí nebo distanční formu studia, která se v tomto čase hodí. Alespoň v Anglii a předpokládám, že i v USA se jedná o poměrně standartní věc. České univerzity nicméně tuto možnost většinou nenabízejí.

Konkrétně moje fakulta nabízí zázemí, které dostačuje k tomu, abychom se po vyučování mohli sdružovat a účastnit se mezinárodních soutěží. Vzdělávání tak nekončí v přednáškových sálech, ale studenti se mohou zapojit do projektů, kde například staví Mars rovery, rakety nebo menší satelity.

Máš pocit, že studium, za které student platí je „cennější“ (kvalitnější?) než to, které je placené státem? V kontextu toho, zda má člověk větší úctu k tomu, co studuje a ví, že neztratí svým případným lajdáctvím pouze možnost studia, ale také poměrně dost peněz.

Tak bych to asi negeneralizoval. Obecně platí, že ty nejlepší univerzity na světe jsou součástí systémů, kde je vysokoškolské studium zpoplatněné. To ale automaticky neznamená, že jakákoli placená univerzita je lepší než ta neplacená. Na placené univerzity jdou výhradně studenti, kteří chtějí vystudovat a získat diplom. Jak jsem již zmiňoval, některé placené univerzity patří ke světové špičce, a proto vybírají studenty tak, aby k lajdáctví nedocházelo a každý si váží toho, že se na danou univerzitu vůbec dostal. Na státem hrazených univerzitách najdeme také motivované lidi, ale mimo jiné i ty, kteří „to šli jenom zkusit“ nebo mají status studenta z jiného důvodu, než aby obdrželi na konci studia titul.

O popularizaci astronomie a vesmíru

Začněme téma záludnou otázkou. Máš povědomí o Češích, kteří mají nějaký vliv v organizacích ESA, NASA, popř. v soukromém sektoru? Případně jaká je jejich úloha? Jak je Česká republika brána v těchto kruzích? Přeci jen doba, kdy Československo měla kosmonauta ve vesmíru v pořadí jako 3. země, je pryč.

Povědomí o Češích, kteří jsou činní v ESA a obecně v tomto sektoru mám, ale zdaleka nevím o všech. Úlohy se pochopitelně různí, ale mnoho Čechů má uplatnění v rámci projektu Galileo od ESA, jehož řídící středisko sídlí v Praze.

Na to, jak je Česko bráno v těchto kruzích nemohu odpovědět, protože se v nich tolik nepohybuji, zatím jsem jenom univerzitním studentem, ale domnívám se, že klíčovou roli hraje naše členství v ESA, jelikož jako stát nemáme kapacitu na to, abychom vysílali vlastní rakety. Málo se možná ví o soukromých společnostech sídlících u nás. Osobně jsem navštívil kupříkladu SAB Aerospace sídlící v Brně a evropská raketa VEGA (psali jsme zde) nedávno úspěšně vynesla jejich dispenser do vesmíru.

Doba, kdy mělo Československo jako 3. země na světě kosmonauta ve vesmíru, je pryč a díkybohu za to. Nyní se jako demokratický stát můžeme podílet na projektech dle našeho uvážení a možnost mít vlastního astronauta se nevylučuje. V současnosti vidím cestu v soukromém sektoru, kde by menší firmy mohly vyrábět specializované díly vesmírných lodí, skafandrů a podobně. Komerční lety do vesmíru vyžadují příliš vysokou počáteční investici a jsou tak riskantní, že nepředpokládám, že by se u nás uskutečnily.

V poslední době, pomineme-li koronavirus, je téma astronomie a vesmírného cestování velice často skloňované. Máš pocit, že je to kvůli nějaké mystičnosti, kterou nabízí prostor kolem naší planety, nebo hrají svou roli peníze, které se do výzkumu sypou v soukromém sektoru?

Myslím, že vesmír fascinoval lidi odjakživa. Dnes je rozdíl v tom, že se nejedná o něco nedosažitelného, a proto ta pozornost. Nejenom, že se lidé do vesmíru už dostali, ale také se v posledních letech prokázalo, že lety do vesmíru a celé odvětví není jenom doménou světových mocností. Jak jsem již zmiňoval v souvislosti s Českem, člověk nemusí vyrábět celou raketu od A po Z. Stačí, když společnost vyvine a certifikuje novou součástku, nebo přijde se způsobem zpracování satelitních dat a už se de facto zapojuje do vesmírného odvětví.

Můžeme sledovat výstupy astronautů v přímém přenosu doma, stahovat si aktuální satelitní snímky. Starty raket jsou tak časté, že se o nich už ani nepíše a informace z vesmíru jsou dostupné téměř všem. K tomu jsme navíc svědky příprav k cestě na Mars a na Měsíc. Vesmír se stal jaksi dostupnějším normálním lidem, a to ještě podle mého názoru přispělo k jeho mystické atraktivitě.

Popularizace vědy nabírá na velkých obrátkách. V Česku dělá dobrou práci především Daniel Stach a redakce vědy ČT. Koho v Česku sleduješ ty? A koho popř. sleduješ na světové scéně (pravděpodobně YouTube, Twitter apod.)

Popularizace s sebou nese zjednodušování nebo řekněme bulvarizaci poznatků. Mnoho odvětví vědy je exaktních, a proto skloubit například závěr nějaké studie s instastory se mi jeví dost komicky. Navíc se věda snaží prezentovat jako hra a ze sociálních sítí si pak člověk může odnést dojem, že studium přírodních věd je plné zábavných pokusů. Tak to bohužel z velké části není. Výsledky vědy jsou úžasné, ale stojí na analýze dat, přípravách pokusů a sepisování zpráv, což baví málokoho a nemá smysl tvrdit opak. Já jsem za popularizaci samozřejmě velmi rád a chápu, že cílem často není prezentovat přesná data, ale přitáhnout pozornost k vědě.

Abych odpověděl na otázku, tak v Česku kromě pořadu Hyde Park na ČT sleduji jenom pár dalších lidí nebo stránek napříč spektrem sociálních sítí. Na světové scéně dávám přednost kanálům na Youtube, protože na videu lze věci vizualizovat a tím jim rychleji porozumím. Abych uvedl pár: Real Engineering; Vsauce; Veritasium; Tipping point Math; 3Blue1Brown; Kurzgesagt; Every Day Astroanut. Na Twitteru: velká jména – Boeing, Airbus, ESA, NASA, Lockheed Martin, Elon Musk, Jeff Bezos, JPL, Blue Origin, Richard Branson, [astronauti]. Stačí začít sledovat pár, zbytek práce udělají doporučení za vás.

Jakou roli si myslíš, že mají v současné době sociální sítě při popularizaci tvého oboru. Již si jednou zmínil, že u některých astronatů je požadavek, který by z nich měl udělat částečné influencery. Jaká je zde hlavní hybná síla. Je to Instagram, Facebook nebo Twitter?

Sociální sítě hrají stále důležitější roli ve všech odvětvích. Obor, který studuji, má tu výhodu, že se může pyšnit velmi atraktivním obsahem, protože se jedná doslova o stavbu vesmírných lodí. Navíc lidé z tohoto odvětví jsou často znalí moderních technologií a snadno se učí, takže vytváření obsahu není problém.

Co se týče požadavku na astronauty, tak bych si dovolil citovat oficiální stránky ESA, kde se jako klíčová dovednost uvádí komunikace: "Astronauti ESA jsou ambasadory ke zviditelňování přínosu kosmických letů. Kandidáti by měli být dobrými vypravěči ochotnými sdílet své zkušenosti s lidmi na Zemi, být aktivní na sociálních sítích a účastnit se veřejných akcí, konferencí a přednášek".

Je třeba každé cílové skupině nabízet obsah na míru. Mezi stálice jako Instagram, Facebook a Twitter bych neopomenul zařadit aktuální trendy, jako TikTok, Snapchat, Reddit. Je na každém, zda a jak se bude prezentovat a jaký zvolí styl. Je ale podstatné myslet opravdu na všechno, včetně sociálních sítí, protože tento nepravděpodobný hráč může být rozhodující silou na vyrovnaných miskách vah při výběru astronautů.

Foto: Jakub Zemek, Grafika: Lukáš Kekrt