Studium kolonie tučňáků uzdičkových poprvé identifikovalo několik vlivů, které rozhodují, kdy a v jaké kondici půjde malý tučňák do školky. Delší rodičovské péči se přitom těší dříve narození jedináčci v kolonii, více potravy naopak dostávají jedinci, kteří jsou součástí sourozeneckého páru.

tučňák uzdičkový, foto: Eamonn Maguire, unsplash.com

Konflikt rodič-potomek – tak se v odborné literatuře označuje období, kdy se rozhoduje, zda se ptáče již osamostatní, nebo ještě zůstane v rodičovské péči. Načasování této fáze ovlivňuje mnoho faktorů, přičemž u tučňáků, je jeho správnost obzvláště důležitá, vzhledem k náročným přírodním podmínkám. Výchova tučňáků má na rozdíl od jiných ptáků také jedno specifikum – je rozdělena na dvě fáze. V té první, notoricky známé z řady dokumentů, se oba rodiče střídají ve shánění potravy tak, aby vždy jeden zůstal u mláděte a ochraňoval jej. Druhá fáze je tzv. školková. Potravu již shánějí oba dva rodiče a opuštěná mláďata z celé kolonie vytvoří jednu kompaktní skupinu, v níž se zahřívají a ochraňují navzájem – tvoří tedy něco jako školku. V této fázi se sice ještě nejedná o jedince schopné si samostatně obstarat živobytí, zároveň se ale již obejdou bez stálého rodičovského dohledu.

A právě o přechod mezi oběma zmíněnými etapami a jeho načasování se mezi rodiči a mláďaty vede zmíněný konflikt. Výzkumná skupina tvořená vědci převážně ze Španělska pozorovala na Shetlandech – ostrovech ležících mezi Antarktidou a Jižní Amerikou – více než 150 rodičovských párů tučňáků uzdičkových. Zaznamenávala u nich znaky chování typické pro „separační“ fázi, která u tučňáků uzdičkových nastává po 22-42 dnech od vylíhnutí.

Z publikace v časopisu Polar Biology, která je první, jež popsala průběh celého fenoménu u tohoto druhu, vyplývá, že čím více se období odchodu do „školky“ blíží, tím častěji mláďata musí u rodičů žadonit o potravu. Tyto žádosti se v průběhu první fáze výchovy v průměru dokonce zdvojnásobily, a to z původních 7 na 14 za hodinu. O potravu se zároveň častěji dožadovala mláďata, která sdílela hnízdo se sourozencem. S rostoucím věkem potomků je starost o jejich plný žaludek pro rodiče čím dál náročnější, což dokládá téměř zdvojnásobená frekvence rodičovských letů za potravou. Navíc, rodiče dvou ptáčat donesli svým potomkům v průměru třikrát větší množství potravy v porovnání s rodiči jedináčků. Je tedy logické, že se dospělí tučňáci snaží přísun potravy postupně omezovat a na nátlak svých mláďat čím dál častěji odpovídají drobným napadáním, jako je klování nebo údery do zobáku. Množství jejich agresivních výpadů vůči potomkům se také zvětšovalo u rodičů sourozenců.

Foto: NOAA, unsplash.com

Nejzajímavější byla zjištění týkající se vlivu na délku doby, po kterou se rodiče starají o své potomky v první fázi výchovy. Ukázalo se, že nejdůležitějším faktorem je, kdy v rámci sezóny se mláďata vylíhnou. Pokud přijdou na svět dříve, tak se o ně rodiče starají déle. To souvisí pravděpodobně s tím, že na startu rozmnožovací sezóny je počasí ještě poměrně nepříznivé a mláďata tak ze začátku rostou pomalu a dospívání jim tak trvá déle. Naopak rozhodnutí ukončit později narozeným jedincům rodičovskou péči po kratší době je dáno tím, že se rodiče musí sami připravit na další fázi ročního cyklu, během které u nich dochází k výměně peří. Tučňáci, podobně jako další mořští ptáci, obměňují všechno své peří naráz. Toto období je doprovázeno poměrně dlouhým hladověním, jelikož bez nové kompletní péřové pokrývky není možné si shánět potravu. Tlak na čas je dán také tím, že nový kabátek musí mít tučňáci před koncem arktického léta, jinak by nemuseli přežít následující zimu. Třetím důvodem pro různou délku rodičovské péče je potřeba sladit se s ostatními rodiči v rámci kolonie tak, aby byl v jednu chvíli dostatek ptáčat, které onu zmiňovanou školku vytvoří. Jedině tak bude totiž zajištěna jejich co nejefektivnější ochrana proti nepříznivým podmínkám a predátorům.

Není jistě bez zajímavosti, že podobné vzorce chování a motivace při separační fázi rodič-potomek jsou nám lidem poměrně povědomé. Je to jen další ukázka toho, jak je celá příroda napříč kontinenty a druhy fascinujícím způsobem propojená.

Citovaná publikace: https://link.springer.com/article/10.1007/s00300-021-02930-4

Úvodní foto: Derek Oyen, unsplash.com