Komentář: Nepochopení role vědy (a finanční důsledky)

Při českých debatách o financování vědy sotva může padnout z úst politiků a dalších komentátorů zvenčí souvislejší věta, aniž by neobsahovala kouzelné slůvko „inovace“. Pod tímto pojmem autor obvykle myslí průmyslově aplikovatelnou technologii. Inflace v užívání pojmu „inovace“ v posledních letech lze vnímat v kontextu klesajícího porozumění roli vědeckého provozu a jeho výsledků. Stále častěji zaměňuje široká veřejnost vědu s technikou. I z debat o vědním rozpočtu můžeme vidět, jak si pod financováním vědy všichni představují technologii. Současná epidemiologická situace, obávám se, jen posílila náš problém v rozlišování těchto dvou domén – podobně totiž chápání vědy zkreslují problémy kolem změn klimatu či jaderné energetiky.

Účelem vědy není vytvářet novou inovační technologii. Jakkoliv pro vědu najdeme stovky možných definic, v základu směřují k tomu, že se jedná o souhrn pozorování, experimentů a interpretací okolního světa, soubor poznatků (a určitou společenskou aktivitu). Technologie pak máme jako určitý způsob na zlepšení řady činností, který je postaven na souhrnu vědeckých poznatků. Kuchyňský mixér, jaderný reaktor nebo parní stroj nefungují proto, že jsou výsledkem „inovace“, ale protože se za pomoci vědy povedlo odhalit dostatečný počet pravidel (a interpretací vnějšího světa), aby tyto technologie mohly být sestrojeny a následně fungovat v provádění toho, nač jsou určeny.

Podobně jako není věda zodpovědná za chod parního stroje (to je výsledkem technologie založené na určitém vědecky zjištěném principu), nemůže věda ani za havárie jaderných elektráren, globální oteplování nebo očkování proti nemoci covid-19. Maximum, co zde zmůže, je popis systému vztahů, díky nimž se určité věci (s nějakou mírou pravděpodobnosti) dějí. Často nás vědecký výklad může upozornit na rizika, která mohou nastat užíváním určitých technologií, založených na vědeckém pochopení vnějšího světa. Na debatách o klimatické změně nebo jaderné energii často vidíme, jak moc to společnost nechápe a viní vědu třeba z toho, že v japonské elektrárně reaktor nevydržel záplavové vlny.

Technologie často vznikají sledováním určitého účelu (jakým může být cokoliv od celkového rozšíření blaha lidstva až po banální snahu mít lepší tkaničky k botám). To často vede k obecnému dojmu, že když se na jejich vývoj nasype dostatek peněz, bude možné cokoliv a ekonomika poroste. Přesně takto to ale nefunguje – finance vložené do inovací fungují obvykle jen tam, kde už existuje rozvinutý základní výzkum, jehož poznatky lze zkusit transformovat do nové technologie. Zcela lapidárně: vláda může financovat nekončícím přívalem miliard výzkum antigravitace nebo letadla překonávající rychlost světa, a nemít v tomto směru žádnou inovaci (ano, je vždy možné, že při velkém objemu financí se podaří průlom v úplně jiné oblasti).

Bohužel se nemálo osob dopouští chybného úsudku. Ačkoliv nemá příliš smysl financovat pokusy o inovaci bez dostatečného financování objevů, které inovace umožňují, přesto si nejeden veřejný představitel myslí, že právě takto má podpora vědy a výzkumu vypadat. A objem prostředků, který jde místo na základní výzkum na jeho technologické aplikace, se stále v poměru zvyšuje. V českém státním rozpočtu, kde se financování vědy řídí heslem mírného pokroku v mezích zákona o chudých vědcích, je tento trend patrný též.

Stejně jako v letech předchozích, ani letos netuší výzkumné instituce, jakým způsobem mezi ně budou přesně rozděleny rozpočtové prostředky. Zatímco se na výzkum zvýší státní výdaje o necelé 2 miliardy korun, předpokládá se jejich směřování na aplikovaný biomedicínský výzkum – tedy opět do technologií, a samozřejmě na technologické granty. V rámci kapitoly „dlouhodobé koncepce rozvoje výzkumné organizace“ (tzv. DKRVO), na jejímž základě jsou financována vědecká pracoviště za základní vědu, není doposud ani jasno o celkových částkách. Ačkoli podle všeho bude 80 % prostředků letos pojato jako stabilní základ rozdělený dle poměru z roku předchozího a zbývajících 20 % se nově přerozdělí, vláda pro jistotu předhodila celou debatu na jednání s odbory a zaměstnavateli. Ne náhodou to znamená opět tlak na přesměrování výzkumných financí na technologický výzkum, ideálně komerčního charakteru, a tak skryté dotování průmyslu a nově ještě částí zdravotního systému (jako jsou farmaceutické společnosti a privátní laboratoře).

Podfinancované školství a vědu přeci mají řešit vyšší platy učitelů základních a středních škol. Článek vzdělávacího systému mezi maturitou a technologickými inovacemi v pohledu řady politiků a veřejnosti finance nepotřebuje. Či minimálně nezáleží na tom, v jakém poměru, systému a mechanismu se mezi něj rozdělí. Pokud nepřichází s inovační technologií, ať už se jedná o nový typ testu nebo výkonnější sekačku na trávu, je do něj v české optice zbytečné investovat finance. Což ve střednědobém horizontu znamená, že miliardy na „inovace“ budou zhruba v následující dekádě stále zbytečnějšími. Bez rozvoje základního výzkumu (a vůbec výchově vědců jeho prostřednictvím) totiž přelomové technologie nevzniknou. Pochopit to není zas tak velká věda…

Zdroj: redakční článek Czechsight
Foto: Cole Keister, Unsplash