Po většinu 19. století to byly pruské příklady, které inspirovaly reformy všech stupňů vzdělávání po celé Evropě. K úplnému triumfu tak na konci 19. století dle názoru pruských ministerských úředníků a vědců chybělo jediné - "pruský Oxford", totiž prestižní a nejlepší univerzita světa, což byla pověst, které se britský Oxford tehdy těšil.

Úkolu zpracovat komplexní návrh na zřízení moderní vzdělávací instituce, která bude nejlepší a největší na světě, se ujal pruský ministerský rada Friedrich Althoff, který v letech 1882-1907 - bez ohledu na výměny ministrů - fakticky ovládal pruské Ministerstvo pro záležitosti kultu, výuky a zdravotnictví. Jeho vliv byl natolik velký, že už za jeho života měl i oficiálně přiznávaný titul "stínový ministr kultury". Když roku 1906, krátce před odchodem do penze, přebíral čestný doktorát Harvardovy univerzity, byl v USA představen jako "Bismarck německého školství".

Althoff sám ztělesňoval duch nového Německa - po matce pocházel z rodiny pomořanských statkářů, činných ve službě pruského státu (její otec Julius Ernst von Buggenhagen to dotáhl na ministra financí), po otci z rodiny vestfálských úředníků a pastorů. Vystudoval práva a po absolutoriu v roce 1871 nastoupil do správy v rámci nově získaného Alsaska, aby zde zaváděl pruské zákony. Inicioval vznik univerzity ve Štrasburku a stal se prvním tamním profesorem práv.

Z německého pohraničí zamířil v 80. letech do Berlína, aby vedl nově zřízené oddělení pro vysoké školství na ministerstvu. Díky rodinným kontaktům byl přijat u dvora, kde okouzlil svými znalostmi a pedantstvím pruskou vojenskou šlechtu. Později si jej velmi oblíbil císař Vilém II., který nad ním držel ochranou ruku a učinil jej fakticky neodvolatelným.

Althoffovou vizí byl německý profesor jako celosvětový vzor a předmět obdivu a závisti. Jeho přičiněním se Prusko, potažmo Německo, stalo první zemí, která prováděla koncepční politiku podpory vědy a výzkumu, jejíž součástí bylo i státního schvalování profesorů a jejich jmenování císařem. V boji za světové prvenství německého vysokého školství však chybělo jediné - světově uznávaná univerzita, která bude lídrem ve všech oborech.

V rámci snahy o prestižní univerzitu využil Althoff přání rektora a akademického senátu berlínské univerzity z roku 1904, kdy žádali stát o finanční podporu na výstavbu nových ústavů. Althoff přišel se vskutku grandiozní myšlenkou - na okraji Berlína, v Dahlemu, se mělo vyčlenit přes 100 hektarů zemědělské půdy na vědecký kampus. Společně s profesory Emilem Fischerem a Adolfem von Harnackem, jehož Althoff dosadil do postu ředitele pruské státní knihovny, podal 8. 3. 1907 císaři pamětní spis s plánem na zřízení vědeckých ústavů císaře Viléma v Berlíně.

Althoffovi se podařil dosáhnout tomu, že na půdě v Dahlemu přestalo hospodařit ministerstvo zemědělství, a zabránil i jejímu prodeji, nicméně záhy poté, v říjnu 1908, zemřel. Plán pro Dahlen, kde měl vyrůst "pruský Oxford" (což bylo oficiální označení), však žil svým životem. Úředníci pruského ministerstva pro záležitosti kultu, výuky a zdravotnictví sestavili z Althoffovy pozůstalosti jednotnou koncepci a na jaře 1909 vznikl plán výstavby se seznamem budov a institucí.

Původní návrh předpokládal zřízení orientalistického muzea a školy asijských jazyků, velkého sportoviště a několika tělocvičen, a zejména řady přírodovědeckých ústavů - fyziologického, anatomického, botanického, biochemického, paleontologického, mineralogického, fyzikálního a meteorologického, které měly hrát spolu se zoologickým muzeem roli nového typu vědeckých pracovišť - spojení muzea a experimentální vědy, fakticky bez klasické výuky, ale přesto se studenty, kteří budou "dělat vědu". Vedle nich měly být zřízeny ústavy čistě vědecké, již bez výuky, a orientované na nové oblasti, totiž ústav pro radioaktivitu, ústav pro výzkum elektřiny, serologický ústav, ústav pro fyzikální chemii, ústav pro fyzickou antropologii, ústav pro srovnávací fyziologii a anatomii a ústav "zkoumající záležitosti vztahu chemie a minerálů". S podporou pruské akademie věd též měly být zřizovány společná výzkumná centra - konkrétně se zvažoval vznik Akademického ústavu pro výzkum mozku.

Kromě nových vzdělávacích a výzkumných ústavů se mělo využít blízkosti císařské botanické zahrady a mezi budovami ústavů se mělo vyčlenit několik tisíc metrů plochy na park, ale také pro zemědělské experimenty, nad nimiž by měl dozírat Říšský chemicko-technický ústav. Císař Vilém II. plán podpořil, avšak vláda a parlament na tak velkolepou vizi nenašly finance. Zpočátku tak akorát vznikla zprvu desetičlenná, později dvanáctičlenná komise, v níž byli zastoupeni vědci - jejím předsedou se stal ředitel pruské knihovny a profesor církevních dějin Adolf Harnack. Koncem roku 1909 byl pak v Dahlenu ze soukromých peněz zřízen první chystaný ústav, Institut císaře Viléma pro fyzikální chemii.

Pruská vláda následně, po problémech s financováním provozu ústavu, na společný návrh ministerstev zemědělství a financí plán notně okleštila na 50 hektarů a pouze výzkumné ústavy, bez vazby na univerzitu, čímž byla myšlenka pruského Oxfordu opuštěna, jakkoliv se k ní stát verbálně hlásil nadále. Nakonec z velkolepého plánu vznikl pouhý zlomek - a přesto se ústavy císaře Viléma staly na počátku 20. století vědeckou špičkou a ještě půlstoletí poté inspirovaly reformy všech akademií věd.

Zdroj: J. Folta, Vytváření vědeckých ústavů v Německu 1870-1914 (Národní technické muzeum, 1975)

Zdroj fotografie: Wikipedia Commons