Kousek historie: První spor o copyright

Regulace práv duševního vlastnictví vzešla z Benátek, jednoho z center renesančního umění i knihtisku. Již roku 1486 tamní úřadníci udělili historikovi Marcantoniovi Sabellicovi výsadu právní ochrany jeho duševního vlastnictví, když zakázali šířit jím napsané Dějiny Benátek tiskem bez schválení autora. Důvodem ale nebyla primárně ochrana jedinečného autorského počinu, jako spíše snaha republiky zabránit neautorizovanému vydání částí díla, které by benátské prameny a popsané události interpretovaly jinak, než by se benátskému státu líbilo.

U nepsaných děl přišel zvrat až na základě jednoho benátského soudního sporu z roku 1506. Slavný rytec a malíř Albrecht Dürer počátkem toho roku obdžel od jednoho svého přítele rytinu, která vypadala jak z Dürerova cyklu Život Panny Marie z roku 1502. Při důkladnějším zkoumání Dürer zjistil, že se jedná o zdařilý padělek, který vyhotovil benátský grafik Marcantonio Raimondi, živící se dosud hlavně výrobou pornografických rytin. Kopie si u Raimondiho objednávala tiskařská rodina Dal Jesusů, která inkasovala velké zisky z jejich prodeje, neboť kupující se domnívali, že získávají originál proslulých Dürerových rytin.

Dürer ztrácel již delší dobu trpělivost s padělateli, kteří vydělávali na kopírování jeho děl. Nejen, že ztrácel příjmy šířením padělků, ale jejich často nižší kvalita mu navíc kazila jméno. Německý umělec proto Raimondiho zažaloval u benátských soudů. Jednalo se o první spor o práva na vlastnictví autorského nápadu. Raimondi se hájil, že i když zkopíroval každý detail Dürerových komplikovaných rytin, vždy do nich vložil tři specifické odchylky, které je jasně odlišily od originálu. Jednalo se o vlastní monogram MAR, značku vydavatelství Dal Jesusových „yhs“ ve čtvercovém čtyřlístku a dva spojené trojúhelníky. Dále se hájil tím, že nevytvářel kopie pro zisk, ale jako poctu původnímu tvůrci.

Benátské úřady po seznámení s obhajobou rozhodly, že sporné rytiny nejsou přesné kopie, nýbrž kvalitní napodobeniny, z nichž odchylky činí nové dílo. Rozsudek obchodního soudu, Curia di petizion, uvádí, že benátskému občanu nesmí být přičítáno k tíži, že je „umělcem podobně nadaným jako mistr Dürer“. Dle soudců by se německý žalobce měl naopak cítit poctěn tím, že jeho díla jsou považována za natolik zdařilá, až jsou napodobována a úspěšně prodávána lidem, kteří touží mít mistrovský originál. Raimondovi bylo nicméně přikázáno, aby ze svých rytin odstranil Dürerovu autorskou značku (kterou přirozeně také zkopíroval) a při prodeji byly rytiny opatřeny výslovným upozorněním, že se jedná o kopie a nikoli Dürerovy originály.

Dürer odjel zpět do Norimberka velmi rozčilený a do nového vydání svých rytin v roce 1511 nechal přidat dlouhou předmluvu varující před falešnými kopiemi. Za tím účelem si od císaře Maxmiliána I. opatřil glejt (Schutzbrief) zakazující v celé Říši prodávat jakékoli jeho tisky bez výslovného mistrova souhlasu, což mělo zajistit neprodejnost padělků, neboť by k nim Dürer musel dát souhlas.

Přesto se problém s napodobiteli umění nevyřešil. Různí tiskaři a grafici si začali zajišťovat podobné glejty pro své výrobky, čímž se z původní ojedinělé výsady stal jistý právní standard. Výrazný krok kupředu učinily ale opětovně Benátky, když v roce 1567 udělily městské úřady malíři Tizianovi právo chránit díla ze své dílny registrovanou obchodní značkou a inkasovat podílové platby za každý tisk dle jeho předlohy, stejně jako za prodej napodobenin svých prací. Pakliže by mistr nedostal tantiému, mělo být druhotné dílo zkonfiskováno státem a zničeno. Tím byla dána možnost pojímat autorství uměleckého díla jako osobní vlastnictví, u něhož se dá platit jakési půjčovné či úrok v podobě autorských poplatků.

Zdroj: Charney Noah. Umění falzifikace (Kniha Zlin, 2015).

Zdroj ilustrace: Wikipedia Commons.