Kousek historie: O původu patentového práva

Roku 1602, v předposledním roce vlády Alžběty I. se ve Westminster Hall zahájilo soudní líčení, které neplánovaně položilo právní základy (i překážky) budoucí průmyslové revoluci a celkové proměně světa. Soudci museli rozhodnout, zda stát může právně chránit něčí výsadu a něčí nápad.

Případ Darcy versus Allein vytvořil základní principy britského patentového a autorského práva, které v 19. století přejala většina světa. Původní pojetí patentu označoval panovníkův soukromý výnos, který nebyl pečetěn - v zásadě typ královského dopisu. V pojetí předjímající dnešní význam se poprvé zřejmě objevil v roce 1449, kdy anglický král Jindřich VI. podepsal "letter patent" pro skláře Johna z Utynamu, kterým mu povolil  vyzdobení nově založené školy v Etonu prostřednictvím "tajné metody", na níž měl sklář právo exkluzivního užívání po dobu 12 let. Přesně sto let poté obdržel sklář Henry Smith od Jindřicha VIII. exkluzivní právo prodávat barevné "normanské sklo" vyráběné svou vlastní metodou, kterou nesmí nikdo napodobit.

Ve stejné době se udílí v Benátkách zvláštní patenty na ochranu literárních děl před neoprávněným tiskem a kopírováním, odkud si angličtina vezme slovo "copyright". V době panování Alžběty I. se "letter patent" staly vítaným zdrojem státních příjmů. Královna touto formou prodávala šlechticům či korporacím tzv. monopoly, výsadní práva třeba na dovoz soli, prodej pepře, či výrobu papíru. Obvyklými vlastníky monopolu se stali dvořané s přístupem ke královně a dostatečnou hotovostí, kteří pak u soudu vymáhali poplatky od všech, kdo se reálně danou oblastí živí.

V roce 1598 podepsala Alžběta I. patent o monopolu na dovoz, výrobu a prodej hracích karet pro Edwarda Darcyho, ambiciozního dvořana, který vystoupal až do její Tajné rady. Patent byl veden snahou regulovat a omezit podivnou novou vášeň v hraní karet - jazyk patentu odrážel královnin osobní názor, že by její poddaní měli zaměstnat své nečinné ruce něčím lepším než barevnými obrázky, které je zbavují peněz. Naneštěstí pro Darcyho, který získal oprávnění regulovat míru hazardu v Anglii (a přitom se tím obohatit), v roce 1601 po velké bitvě v parlamentu svolila královna, aby královská privilegia mohla být přezkoumávána u soudů.

Řada právníků - lákaná vidinou velkého zbohatnutí - rychle přesvědčila různá obchodní sdružení a podnikatele, aby u soudů napadaly udílené monopoly. Jedním z přemluvených byl obchodník Thomas Allein, který se rozhodl ignorovat Darcyho monopolní patent. A tak se na konci září 1602 v hlučné a přeplněné soudní síni starého normanského paláce ve Westminsteru, kde souběžně zasedaly čtyři nejvyšší anglické soudy, dostal na přetřes případ Darcy v. Allein. Thomas Allein totiž začal dovážet z Nizozemí hrací karty a Darcy jej neprozíravě zažaloval za narušení svého monopolu.

Právníkem, který sehrál klíčovou roli v případu, byl Edward Coke, jenž se krátce předtím stal nejvyšším státním zástupcem a byl znám odporem k monopolům - dle něj jejich existence příliš poškozuje drobné řemeslníky a ožebračuje je. Coby zástupce Koruny u nejvyšších soudů ale musel Coke hájit Darcyho. Ve snaze držet se svého odporu proti monopolům a přitom hájit zájem klienta i právo Koruny udílet patenty, předvedl Coke sofistikovanou právní akrobacii - citováním všeho, od Bible po Magnu Chartu, argumentoval, že odstranit právo Darcyho prodávat karty je jako vzít cínařům právo prodávat hrnce. Ke Cokeově potěšení nejvyšší soudce lord Popham zrušil Darcyho monopol jako porušení zvykového práva s důležitým odůvodněním: Koruna nemůže udělit výsadu prodeje pro soukromý prospěch osoby, která věc přímo nevyrábí a neprokázala schopnost "zlepšit zpracování barevných karet".

Patent mohl být na základě rozsudku udělován napříště pouze při prokázání fungující výrobní metody či představení nového výrobku, na něž se má ochrana vztahovat. V roce 1623 se pak Cokeovi, již za vlády krále Jakuba I., podařilo zásady tohoto rozsudku prosadit jako psané právo v takzvaném "zákonu vztahujícím se k monopolům a výjimkám včetně jejich vynucování a propadání". Parlamentní zákon zakázal udílení všech typů monopolů s jedinou výjimkou - když žadatel doloží, že to on zavedl novinku jako "pravý a prvotní objevitel". V takovém případě mohl dostat výlučný monopol na dobu 14 let - jelikož standardní učňovská doba byla 7 let, znamenaly dva cykly vyškolení učňů v nové metodě zároveň hranici, kdy jde ještě udržet vynález mimo všeobecnou známost.

Cokeovy zásady se dočkaly velké úpravy v roce 1709, kdy anglický parlament vydal Zákon o copyrightu, kde sjednotil úpravu pro výrobní postupy a vydávané knihy zavedením zastřešujícího konceptu "duševního vlastnictví". A ačkoliv úřady v Benátkách a Nizozemí udílely "copyright" již koncem 15. století, je anglický zákon z roku 1623 zásadním přelomem, protože patentová ochrana poprvé nezávisela na vůli krále a úřadů, ale stala se zákonným nárokem každého výrobce.

Zdroj: William Rosen. The most powerful Idea in the World (Pimlico, 2012)

Ilustrace: Art UK (Museum voor Schone Kunsten, Antwerp)