Kousek historie: Středověký tahoun inovací

Od 13. století se důlní podnikání vyznačovalo spoluprací mezi řadou profesí, nutností kontinuálních investic a tlakem na stálou změnu a vylepšování důlních technik. Středověké dolování, zejména stříbra, bylo nezbytné pro fungování hospodářství i celého státu, ale zároveň pohlcovalo ohromné množství finančních prostředků a vyžadovalo součinnost značného množství různých profesí. Od samotné těžby a hloubení šachet až po prodej zpracované rudy existovala řada výrobních mezistupňů jako třídění výtěžku, drcení rudy, její rozdělování, hutní zpracování či odstranění zbytků z výtěžku, nemluvě o samotné údržbě dolu a vnitřním členění hornických profesí. Situace byla nadto komplikovaná už jen tím, že všechna ruda byla oficiálně královským majetkem a výnos z těžby formálně náležel králi.

Panovník měl v rámci svého výsadního práva, takzvaného horního regálu, právo na veškeré nerosty, ať už byly na čímkoli pozemku. Na základě tohoto právního nároku povoloval prostřednictvím svých úředníků – urbéře a komořího stříbrnice (Silberkämmerer) zakládání důlních děl v zemi, stanovoval míry a váhy pro důlní produkci a rozhodoval o sporech mezi těžaři. Nadto mu byl odváděn podíl z těžby, tzv. urbura, která činila polovinu z prodejní ceny vytěženého kovu – a vzhledem k obvyklému nedostatku hotovosti v královské pokladně se musela platit v penězích.

Každý důl tak teoreticky vlastnil panovník, který jej však propůjčoval za zvláštní poplatek. Právo mohl v českých zemích od krále získat každý, kdo objevil rudnou žílu, na základě vzorku doložil její jakost, což bylo důležité pro potvrzení rentability těžby a odhad výnosu, a poté svou schopnost na důlním poli (obvykle o rozloze 98 x 64 m plochy) zřídil nejméně tři štoly. Ústřední roli v tomto procesu nemohli pro organizační a finanční náročnost postupu nést havíři, ale postupně k tomu vznikla těžařská bratrstva horních podnikatelů, zvaných kverkové. Tato specifická vrstva měšťanů neprovozovala žádnou řemeslnickou dílnu, ale společně kupovala těžební práva a sháněla od jiných měšťanů finance na důlní práce.

Zapojení kverků ale nekončilo zahájením těžby, pro níž sehnali povolení a finance, nýbrž i v řízení ekonomické stránky dolování. V čele družstva stál kverky zvolený hormistr (perkmistr), jakýsi manažer, který řídil hornickou činnost na konkrétním poli, k čemuž dostal zvláštní povolení od královských úředníků. Často jednotlivá družstva kverků druhotně pronajala úsek svého práva na těžbu jiným sdružením s vlastním hormistrem, či určité skupině havířů s jejich předákem, lénhavéřem. Jednotlivá družstva po určenou dobu těžila ve svěřené štole za fixní částku. Vedle horníků v rámci těžebního podniku působili další najaté skupiny řemeslníků, zajišťující například hloubení šachet, výrobu podpěr, nebo odvádění vody. Jejich práci řídili předáci, kteří podléhali rozhodnutí perkmistra.

Těžba pokračovala do takové hloubky, jakou technické a finanční možnosti nájemců horního pole umožnily. Vzhledem k sledování trasy rudné žíly docházelo k častým právním sporům mezi nájemci jednotlivých štol a polí. Aby podpořil iniciativnost v horním podnikání, stanovil král Václav II. roku 1300 ve svém horním zákoníku (Ius Regale Montanorum), že rubat v cizím poli má právo ten, kdo se k objevené žíle dostal dříve, a to až do okamžiku, než prorazí chodbu do cizího dolu. Poté královi úředníci museli znovu vymezit v podzemí hranice jednotlivých polí a nájemců.

Ruda, kterou horníci jednotlivých lénhavéřů vytěžili, se pak drtila, rozdělila podle podílů jednotlivých kverků a pod dozorem králova urbéře prodávala rudokupcům (erckauféřům). Tito privilegovaní kupci z královských horních měst na základě privilegií vlastnili a řídili hutě a společnou dohodou oceňovali vytěženou rudu, kterou také odkupovali. V jejich rukou tak spočívalo určování ziskovosti, protože stanovovali výkupní cenu rudy i množství, které odkoupí. Vytěžené stříbro ale museli po určení kvality přeprodat královské mincovně za předem stanovenou cenu na zmincování.

Zdroj: Josef Žemlička. Království v pohybu: Kolonizace, města a stříbro v závěru přemyslovské epochy (NLN, 2014).

Zdroj ilustrace: World Heritage Journeys