Kousek historie: Univerzity v éře revolucí

Elán francouzských revolucionářů a jejich úsilí o vytvoření nového řádu se nezastavilo ani před branami univerzit. Právě vyšší vzdělání patřilo k oblastem, které byly jedním z hlavních terčů kritiky "starého režimu" ve Francii v osvícenských kruzích. Diskuze, kterou o jejich reformách revolucionáři zahájily, se táhne dodnes.

Revolucionáři soudili, že univerzita je středověký přežitek, který neodpovídá nové době a místo poznání podporuje myšlenkovou zaostalost. Proto se rozhodli nahradit tento systém modernějším, který bude zaměřen prakticky, což znamenalo, že vzdělání má primárně sloužit potřebám průmyslu.

Část revoluční kritiky byla jistě oprávněná, protože francouzské vysoké školství se fakticky nevzpamatovalo z náboženských válek 16. století a působení univerzit se omezovalo na přípravu regionálních úředníků - na řadě univerzit existovala pouze právnická fakulta. Dokonce i katolická církev ve Francii rezignovala na univerzitní provoz (na rozdíl od zbytku katolické Evropy) a vzdělávala své duchovní výlučně mimo univerzity. Vědecký život se ve Francii odehrával spíše v neformálních kruzích salónů, případně v klášterech a mezi státními úředníky.

V duchu snahy o svobodný školský systém, který pomůže rozvoji lidského ducha, odstraní zkostnatělost a zlepší francouzskou ekonomiku, bylo 24 francouzských univerzit, jakož i další školy, postupně bez náhrady rušeno. Nejprve ztratily své výsady, poté zdroje financování a nakonec je stát vyvlastnil a jejich majetek použil k sanování svých dluhů. Svůj smysl ztratily definitivně již v roce 1791, kdy byl zrušen požadavek kvalifikace pro výkon povolání - lékařské a právnické fakulty tak přišly o studenty, protože léčit mohl každý, kdo obdržel licenci a pro právní praxi nebyla vyžadována ani ta.

Bývalý biskup a tehdejší poslanec Národního shromáždění Charles Talleyrand, pozdější mnohaletý ministr zahraničí, si získal veřejnou známost tím, že předložil roku 1791 Národnímu shromáždění návrh školské reformy. Vyšší školství mělo stát na čtyřech typech vysokých škol (právnické, lékařské, teologické, vojenské) a jejich kvalitu měl garantovat Národní ústav věd, který by zkoušel a jmenoval univerzitní pedagogy a udílel školám jakési akreditace. Podobně komplexní plán reformy školství zpracoval i markýz Condorcet, který obdivoval anglický univerzitní model.

Národní shromáždění se většinově postavilo proti existenci vysokého školství. Podle revolucionářů by díky elitním vzdělávacím institucím v národě vznikala vrstva vyvyšující se nad jiné, jakási nová církev, která by ničila rovnost a bratrství Francouzů. Univerzity tak zanikly, ale v tichosti byly na jejich místech zřizovány vojenské a technické školy, které fakticky nahradily univerzity.

Systém do celé soustavy vnesl až Napoleon svou reformou v roce 1802. Obnovily se akademické tituly a diplomy, jakož i fakulty, které je udílely. Nově mohl být lékařem mohl být jen ten, kdo vystudoval lékařskou fakultu, což je model, který Francouzi šířili následně po kontinentu. Všechny fakulty byly začleněny do jediné Císařské univerzity (Université Impériale), která začala fungovat v roce 1810 (plán byl z roku 1806 nařízen roku 1808).

Císařská univerzita nebyla vysokou školou ve vlastním smyslu, spíše šlo o konglomerát soustavy gymnázií a univerzitních fakult napříč celou Francií. V rámci Císařské univerzity bylo pět sekcí - lékařská, právnická a teologická navázaly na dosavadní fakulty, nově vznikly filozofické a přírodovědecké sekce, které sdružovaly tyto typy fakult. Kurzy na dvou nových fakultách však byly pojímány jen k rozšíření a doplnění poznatků ze středních škol, a ačkoli udělovaly své akademické tituly (magistr), nebyla jejich absolventům zaručena pracovní pozice. Naopak absolventi lékařských, právnických a teologických fakult dostávaly přímé umístění na konkrétní místo.

Císařská univerzita shora řídila celou soustavu a všichni vyučující na fakultách byli jejími zaměstnanci. Složky Císařské univerzity se věnovaly pouze výuce podle předepsaných celostátně platných osnov a vedení toto kontrolovalo. Výzkum byl z akademického prostředí ve Francii vykázán do Francouzského institutu, který zkoušel profesory univerzity při jejich definitivě. Fakulty měly sloužit potřebám státu a hospodářství.

Napoleonův systém byl de facto opuštěn po revoluci v roce 1830, kdy došlo k obnově akademické nezávislosti a oddělení vysokého školství od státu, ale definitivně zrušen až roku 1870, kdy se fakultám ve Francii povolilo provádět výzkum a sdružovat se do univerzit s vlastním vedením.

Tento model po francouzském dobytí zavedlo Španělsko a po svém vzniku ještě Rumunsko. Neúspěšně se o něj pokoušela též Itálie s cílem překonat rozdílnost ve školských systémech jednotlivých států. Bohužel se dlouhodobě ukazovalo, že model, kdy vysoké školství vychovává studenty pro určité povolání a dle potřeb státu či průmyslu, byl extrémně neefektivní a zbrzdil vědecký rozvoj. Přesto dodnes panuje velká debata, nakolik se má vysoké školství věnovat vědě, a nakolik má "jen" vychovávat studenty k určitému povolání.

Zdroj: Chotouš, Jiří. Idea moderní univerzity: Napoleon a Humboldt (in: týž ‒ Prázný, A. ‒ Hejduk, T., eds., Moderní univerzita. Ideál a realita, Filosofia, 2015, s. 69-95).

Zdroj ilustrace: Vadim Sherbakov, Unsplash