Kousek historie: Vědci v uniformách

Zřejmě nejvýznamnějším případem úspěšného propojení mezi akademickou sférou a armádou se stal vynález radaru, který sehrál nezastupitelnou úlohu v bitvě o Británii. Jednou z příčin, proč podobný objev průlomový objev neučinila další z bojujících zemí, ať už míníme Německo, Sovětský svaz či Spojené státy, je právě institucionální zapojení výzkumníků do britské armády.

Třebaže mezi akademickou sférou a vyššími důstojníky panovaly výrazné společenské rozdíly a fakticky neexistovaly kontakty, již v meziválečné době vznikl politický tlak na propojení vědy a armády. Ačkoli většina britských vyšších důstojníků byla absolventy elitních škol a pocházela z vyšších společenských vrstev, platformu pro jejich spolupráci zpočátku poskytla státní správa - a mezi ní zejména ministerstvo letectví, zřízené v roce 1918. Ve 30. letech si jeho představitelé uvědomili, že v příští válce bude důležitá technologická převaha, a rozhodli se propojit svůj úřad se základním výzkumem.

Pod správou ministerstva letectví vznikla takzvaná "univerzitní letka", zvláštní oddíl Královského letectva, jehož jednotky byly přiřazeny k některým univerzitám, kde letectvo financovalo výzkum a nabíralo technické a přírodní vědce do svých řad. Kromě důstojníků letectva s akademickými tituly působila pod ministerstvem řada komisí a rad, do nichž byli povoláváni civilisté, aby korigovali a hodnotili armádní výzkum (což bylo třeba v Královském námořnictvu, které zaměstnávalo řadu matematiků kvůli navigaci a luštění šifer, nemyslitelné). V obavách, že vláda v éře appeasmentu podceňuje přípravu na válku, sestavili zástupci britských univerzit pro ministerstvo letectví kartotéku zvanou "ústřední rejstřík", kam zahrnuli sedm tisíc vědců s jejich zaměřením, pracovními zkušenostmi, patenty a objevy - když pak za války potřebovalo třeba námořnictvo odborníka na ventilaci, ústřední seznam byl neocenitelnou pomůckou.

Impulz pro nejslavnější objev vzniklý z tohoto produktivního prostředí poskytla srpnová polemika o síle bombardérů - v srpnu 1934 prohlásil premiér Baldwin v parlamentu, že proti bombardovacím letounům neexistuje efektivní možnost obrany. Proti tomuto soudu se postavil profesor Frederik Lindemann, ředitel Clarendonovy laboratoře v Oxfordu a badatel v oblasti aerodynamiky, který se podílel na vzniku Královského leteckého výzkumného ústavu ve Farnborough. Lindemannův dopis deníku The Times, otištěný 8. srpna 1934, v němž prohlásil, že "je neomluvitelné smiřovat se poraženecky s osudem tváří v tvář takové hrozbě, dokud se s konečnou platností neprokáže, že jsme už vyčerpali veškeré zdroje vědy a technické vynalézavosti", uvedl do chodu ministerský aparát.

Do čela nové komise, která měla za úkol prověřit možnosti odhalování nepřátelských bombardérů, byl jmenován sir Henry Tizard, chemik a rektor Imperial College of London, s nimž mělo ministerstvo své zkušenosti z řady výborů. Tizard nabídl místo ve výboru i Lindemannovi, ale ten odmítl, neboť předpokládal, že by takový výbor měl vést sám - a místo sebe doporučil jako člena poslance Winstona Churchilla.

Již rok po zahájení prací se pozornost komise stočila na možnost vynálezu zvaného "paprsky smrti" - mělo jít o vysílač silných impulzů elektrické energie, které by vyřadily v nepřátelských letounech jejich elektroniku. K provedení série experimentů k ověření či vyvrácení teorie komise prověřila Roberta Watsona-Watta z Národní fyzikální laboratoře, kde vedl laboratoř radiových signálů (očekávalo, že paprsky smrti budou mít povahu zesílených rádiových vln). Watson-Watt obratem odvětil, že pro takové paprsky by bylo potřeba nepředstavitelné množství energie a teorie je spíš fantazií. Zároveň ale na ministerstvo napsal, že si povšiml, jak se rádiový signál se od letadel občas odráží. Vědci na ministerstvu okamžitě pochopili potenciál nového objevu a dali mu k dispozici rozhlasový vysílač BBC v Daventry, kde měl ověřit možnost zachycení odražených vln pro určení polohy letících objektů.

Pokusné zkoušky Watsona-Watta ohromily nejen sira Tizarda, ale též maršála Hugha Dowdinga, který na ministerstvu letectví dohlížel na aplikaci výzkumu do armády. Pro financování takzvaného radiolokátoru uvolnil okamžitě mimořádnou částku 100 tisíc liber a umožnil Robertu Watsonu-Wattovi sestavit vědecký tým, který v suffolských mokřadech u Orfordnessu a Bawdsey sestravil první radar, který tvořily katodové trubice, a vysílač rádiových vln. Když se krátce poté i díky tomuto úspěchu stal maršál Dowding vrchním velitelem britského letectva, vypracoval plán protivzdušné obrany založený na zřízení sítě radarových stanic. Jednalo se tehdy o experimentální nový objev a třeba britské námořnictvo považovalo Dowdingův plán za riskantní. Víra ve vědecký pokrok a zaujetí vědců z ministerstva však udělaly své a v roce 1939 byl již radar zdokonalen natolik, že v bitvě o Británii znamenal jeden z faktorů, které rozhodly o britském vítězství.

Zdroj: Taylor Downing, Churchillova válečná laboratoř (Praha: Argo, 2012).

Zdroj fotky: Se souhlasem Science Museum London.