Kousek historie: Za tajemstvím dětské mysli

Počáteční vývoj ruské psychologie byl plně ve vleku Pavlova učení o podmíněných reflexech. Jediný ruský nositel Nobelovy ceny byl i v sovětské vědě celebritou první kategorie, avšak samotnou psychologii redukoval jen na fyziologický systém podnětů a reakcí, který může být zkoumán pouze v laboratorních podmínkách a jehož závěry platí pro člověka stejně jako pro zvířata.

Do dilematu mezi umělou psychologií lékařů kolem Pavlova a psychologií jako společenskou disciplínou však zasáhl rok 1924, kdy se objevil silný protihráč v osobě Lva Semjonoviče Vygotskije. Absolvent moskevské univerzity, který se v době občanské války ukrýval v rodném Gomelu, se za nevyjasněných okolností objevil mezi řečníky tehdy konaného 2. psychoneurologického kongresu v Petrohradu. Ve svém vystoupení odmítl vysvětlování vědomí jen skrze soustavu reflexů - "Lidská bytost není brašna nacpaná reflexy; není ani hotel pro reflexy, které do ní náhodou zapadnou", napíše později.

Okamžitě získal pracovní místo v nedávno zřízeném Psychologickém ústavu v Moskvě. Pomohla mu skutečnost, že patřil k přesvědčeným marxistům, již před revolucí vědecky studoval marxistické klasiky, a jako takový mohl vést kampaň za novou marxistickou psychologii.

Vygotský se zaměřil na otázku toho, jak se děti učí. V Moskvě tehdy působilo 22 pedagogicko-psychologických odborných pracovišť a výzkumy vedené Vygotským se mezi jejich zaměstnanci těšily takové pozornosti, že v létě stál dav před otevřeným oknem a naslouchal rozhovorům s dětmi, protože uvnitř téměř nikdy nebylo místo.

Průlomové objevy jsou však spojeny s jeho působením v rámci tzv. Bílé školky. Instituce pojmenovaná původně Mezinárodní experimentální domov solidarity byla v zásadě sirotčincem pro předškolní děti, který založila psycholožka Věra Šmidtová v roce 1923. Vůdčí osobností zde však byla Sabina Spielreinová, intelektuálka, někdejší pacientka a posléze milenka Carla Junga a spolupracovnice Jeana Piageta, která se vrátila do bolševické Moskvy, protože ji intelektuální klima 20. let umožnilo zkusit experimentálně dokázat, že rozvoj řeči a sociálních dovedností je nenahraditelně odkázán na společnost druhých.

Psychologové z Bílé školky věřili, že chování je určeno prostředím, v němž lidé vyrůstají. A byli rozhodnuti to dokázat. Výchova sirotků byla poprvé založena na experimentálních učebních postupech jako kresba, malování, učení hrou, absence příkazů, ale i pochval. Děti byly ponechány samy sobě a pozorovány.

Z celé záplavy sovětských experimentů o utváření nového člověka si Bílá školka zasloužila největší zahraniční pozornost. Pod jejím vlivem Komisariát pro východu (sovětské ministerstvo školství) nařídilo všem školám, aby upustily od veškerých trestů, zkoušek a domácích úkolů. Idealistický projekt moderní a pokrokové výchovy zapal do rané fáze bolševického nadšení, kdy se věřilo v revoluční sílu, která změní jedince, společnost i svět. Záhy se však začaly stahovat mraky.

V roce 1925 bylo školce zastaveno financování a musela ukončit projekt. Během roku byly postupně rušeny jednotlivé avantgardní pedagogické projekty. Naděžda Krupská, Leninova manželka, jež nad těmito projekty držela ochranou ruku, nakonec připustila, že se jednalo o "levičáckou úchylku". Sama Věra Šmidtová byla nucena přiznat, že "pro takový druh výchovy ještě nejsou nezbytné podmínky".

Přestože tak experiment trval jen dva roky a klienty školky byli spíše děti komunistických funkcionářů (včetně Stalinova syna Vasilije) než skuteční sirotci, přinesl průlomové výsledky a odchoval generaci psychologů. Na jejích výsledcích dnes stojí nejen podstatná část moderní pedagogiky, ale také celá větev psychologického výzkumu, zvaná dne vývojová psychologie.

Zdroj: Ings, Simon. Stalin and the Scientists: A History of Triumph and Tragedy, 1905-1953 (London: Faber & Faber, 2016).

Zdroj fotografie: Wikimedia Commons