Kousek historie: Účel kanalizace

Základ myšlenky na zavádění městských kanalizací spočíval v úvaze řady osvícenských myslitelů racionální využívat množství odpadků, zejména výkalů, které města produkovala. V polovině 18. století byl již vědecky prokázán pozitivní účinek organických hnojiv na rostoucí výnosnost půdy a proměna biologického odpadu ve zlato se stalo jedním z hesel osvícenských myslitelů. Po celé Evropě vznikaly nejrůznější soukromé společnosti zaměřené na agrární osvětu a šíření těchto poznatků (v Čechách se jednalo o Společnost pro orbu a svobodná řemesla, asi nejslavnější z nich byla Dublinská společnost).

Koncem století se stále více myslitelů zaměřovalo na otázku, jak z městských výkalů vytvořit "páchnoucí zlato" pro zlepšení výnosnosti v zemědělství, a jak na celé myšlence vydělat. Tehdy nově budované kanalizace, jež byly obhajovány hygienickými důvody, odváděly obvykle splašky do řeky. Byly však spíše výsadou bohatších městských vrstev a žádný výnos nepřinášely, což bylo intelektuály považováno za vyslovené plýtvání a hloupost.

Spisovatel Nicolas Edme Restif navrhoval předrevoluční správě města Paříže, aby místo do Seiny zachytávala obsah stok a jímek v jednom velkém zásobníku, z něhož by se prodávalo hnojivo vážené na sudy podobně jako víno (a za podobnou cenu). Z výnosů této činnosti mělo město financovat veřejný úklid a dláždění ulic, který by obstarávali chudí výměnou za finanční pomoc.

Myslitel Pierre Leroux přišel následně s teorií, kterou pojmenoval jako "cirkulární hospodaření". Díky užívání organických hnojiv se dle něj měly trvale zlepšovat výnosy z půdy, díky čemuž bude možno v nekonečném kruhu sytit rostoucí počet obyvatel. Dokonce uvedl, že "každý má pečlivě shromažďovat své výkaly, aby je předal státu a jeho výběrčím daní namísto placení daní". Hlasatelem a stoupencem Lerouxových vizí se stal zejména spisovatel Victor Hugo, který začlenil popisy pařížské kanalizace do literárně nejpoutavější části svých Bídníků - přímo doprostřed děje uvedl několik detailů typu, že "Paříž ročně vyhazuje 25 milionů franků do vody. Věříme, že tím čistíme město. Ale oslabuje tím společnost." Hugo považoval vyústění pařížské kanalizace do Seiny za "mrhání národním bohatstvím", protože "kdyby byly splašky užity pro obecné blaho a rozkvět, zdvojnásobily by krásu Paříže. Její úžasný klenot, zlato protékající pod rukama, [...] je v kanále."

Podobná fascinace využitím kanalizace k hospodářskému rozkvětu však není jen francouzské specifikum. Justus von Liebig, jeden z prvních chemiků, se věnoval významu hnojiv a minerálů pro rozvoj organismů a kritizoval praxi vyústění kanálů do řek a spalování odpadků coby neodpustitelné plýtvání cennými chemickými látkami, které se jinak musí draze syntetizovat v laboratoří. Pod jeho vlivem tlačily německé intelektuální elity svá města k zavádění odpadového hospodaření.

V Anglii se reverend Henry Moule rozhodl jít od teorie k praxi a navrhl "suchý zemní záchod" - v zásadě kýbl s několika zásuvnými vrstvami hlíny, které měly zakrýt výměšky, a po zaplnění a zavření mohl být prodán rovnou zemědělci k použití. Jeho vynález nicméně nebyl zrovna populární, a s posměchem se potácely i jeho souputníci, snažící se přesvědčit obyvatele měst, aby místo kanalizace své výměšky shromažďovaly k prodeji.

Zdroj: Samuel Halliday. An Undreground Guide to Sewers (Thames & Hudson, London, 2019)

Zdroj fotografie: Wikimedia