Člověk je hlavním a původním hostitelem lepry, která je rozšířená zejména v tropických oblastech a projevuje se různými symptomy od kožních vředů až po výrazné deformace a znetvořeniny částí těla. Podobné léze pozorovali pomocí fotopastí vědci v minulých letech i u jedinců dvou divokých populací šimpanzů žijících v parcích Cantanhez (Guinea-Bissau) a Taï (Pobřeží Slonoviny), a to až na 5,6 % snímků zobrazujících různé jedince. Následný sběr a studie vzorků trusu a tkání uhynulých zvířat potvrdil přítomnost bakterie M. leprae, což naznačuje, že toto onemocnění může po generace ohrožovat nejen člověka ale i další lidoopy. Doposud bylo toto onemocnění pozorováno také u makaků a mangabejů, ti byli ale chováni v zajetí a dostávali se tak do pravidelného kontaktu s chovateli, kteří sloužili pravděpodobně jako zdroj nákazy.

Šimpanz nakažený M. leprae (zdroj: Nature.com)

Nakažení šimpanzí jedinci, zachycení na fotopastech, vykazovali postupující ztráty srsti a pigmentace, různě veliké uzliny zejména v obličejových částech, znetvoření hlavy a končetin. To je samozřejmě důvodem snížení kvality smyslových funkcí (hmat, zrak, čich, sluch) a větší šance úhynu jedince ať už predací, či třeba neschopností vyhledat dostatečné množství potravy. Dle vyhodnocených dat získávaných již od roku 2002 je téměř jisté, že nemoc si jedinci předávají mezi sebou a může tak ohrozit populace i do budoucna.  

Šimpanz nakažený M. leprae (zdroj: Nature.com)

Otázkou nyní zůstává, jak se nakazily tyto populace divoce žijících šimpanzů. Pomocí genetických analýz různých vzorků kmenů M. leprae bylo zjištěno, že nejmladší společný předek lidské a šimpanzí lepry pocházel zhruba z šestého století našeho letopočtu. Jednou z vědeckých hypotéz přenosu je přímý přenos z člověka na lidoopa, ovšem v této době byla populace místních lidí řídká a kontakt kůže-kůže, či vdechnutí aerosolu (například po kýchnutí nakaženého jedince) je tak málo pravděpodobný vzhledem k nutnosti dlouhodobé nebo opětované expozice. Bohužel chybí jakákoliv dokumentace toho, zda byli v Africe v té době šimpanzi chováni na maso nebo jako domácí mazlíčci.

Jelikož jsou tito lidoopi občasnými lovci, přenos mohl také proběhnout z jiných savců, kteří slouží patogenu jako přírodní přenašeč, avšak nemoc se u nich fyzicky neprojevuje. V takovémto případě je pro vědce potřeba tato zvířata dohledat a studovat. Molekulární výzkumy také potvrdily, že M. leprae dokáže dlouhodobě přežít v půdě a rozmnožuje se dokonce v tělech améb a členovců jako jsou klíšťata. Je tedy nutné nadále studovat hypotézu životního prostředí jako původce infekce lepry. A to ať už kvůli zabránění dalších nákaz v šimpanzích populacích, tak jako možnou hrozbu pro lidskou populaci.

Zdroj: Nature.com (https://www.nature.com/articles/s41586-021-03968-4)

Zdroj úvodní fotografie: Tarryn Myburgh (Unsplash.com)