Lidstvo každoročně vyhodí zhruba 2,1 miliardy tun odpadu. Jen toho plastového vzniká každý rok na planetě okolo 34 milionů tun, z čehož se ovšem zrecykluje pouhých přibližně 30 procent. Zbytek? Buď se s dalšími rizikovými následky spálí, nebo se někde povaluje.
Proč je to problém? Třeba proto, že každý rok vyplaví moře na pláž stovky až tisíce živočichů zamotaných do igelitů a odpadků. A že stejně tak každý rok zemře jeden milion mořských ptáků kvůli tomu, že se do odpadků zamotají nebo je pozřou a ucpou si trávicí trakt. O to děsivěji pak vyznívá prognóza OSN, podle které bude v oceánech do poloviny století na váhu víc plastů než ryb.
Nejdřív musí přijít průšvih
Na druhou stranu se zdá, že aktivit, jejichž cílem je přispět ke zlepšení situace, neustále přibývá. Stále častěji například čteme o tom, jak firmy zapojují do svých výrobních cyklů cirkulární principy. Je to logické, využívání odpadu z výroby jako zdroje pro další produkci jim přinejmenším snižuje náklady. Přesto všechno je odpadu stále víc.
Pokud jde o zacházení s ním, z evropského pohledu jsme v minulých stoletích dosáhli určitého pokroku. Prohlásil to před časem Martin Hobrland, autor nedávno vydané knihy Sedm pádů odpadu, v rámci seriálu rozhovorů nazvaných Let´s Talk About It, který moderuje vědec Michael Londesborough působící v ČR. Jenže pokud si člověk nasadí globální brýle, upozorňuje Martin Hobrland, vidí, že se prakticky nic k lepšímu nezměnilo.
Stačí si uvědomit třeba to, že až 95 procent veškerých plastových odpadů, které znečišťují moře a oceány, pochází jen z deseti afrických a asijských řek. Zjistili to v roce 2017 vědci z Helmholtz-Centre for Environmental Research v německém Lipsku. Martin Hobrland k tomu dodává, že k onomu „evropskému pokroku“ jsme navíc byli donuceni. Nejdřív totiž musí přijít průšvih, v podobě například masivně znečištěných a odpudivě páchnoucích ulic, jak tomu bylo v minulosti. Teprve pak začneme něco dělat.
Věčný ekonomický růst
Důvod? Jak připomíná Martin Hobrland, snahy o omezení množství odpadu narážejí na ekonomické zájmy. Podstatou současného systému je ekonomický růst. Přitom se stále jasněji ukazuje, že nejlepším způsobem, jak nesmírné množství globálního odpadu snížit, je předcházet jeho vzniku. A taky se zabývat tím, co s produktem bude poté, co nám doslouží, už v době kdy se produkt začíná navrhovat. Ne až ve chvíli, kdy se ho zbavujeme.
Jak toho ale dosáhnout? V první se zastavit se a začít přemýšlet, jestli opravdu nezbytně potřebujeme všechno to, co si každých šest měsíců nakupujeme. Zásadní změny by se pak musely odehrát především ve firemním sektoru. „Je opravdu tak těžké si říct‚ vyděláváme dost peněz, pojďme si tedy stejné platy a zisky pro akcionáře zafixovat i pro příštích deset let?“ položil ve zmiňovaném rozhovoru Let´s Talk About It řečnickou otázku Martin Hobrland.
Může se to zdát jako sci-fi, ale existují příklady firem, které na tomto principu fungují. Jedním z nich je společnost Koma Modular a její zakladatel a šéf Stanislav Martinec. Podle Martince je nesmírně důležité nezaměňovat růst za rozvoj: růst je podle něj křivka, kdežto rozvoj určitá plocha, člověk se rozvíjí plošně. Firmy jsou do růstu tlačeny i bankami, podnikatelů se podle ptají prakticky jen na to, o kolik procent porostou. „To ale není normální, protože pokles je součástí růstu,“ říká Stanislav Martinec.
Podle šéfa vizovické firmy je třeba zavádět interní vzdělávání v tomto duchu ve firmách a nutnost snižování spotřeby vysvětlovat i v rámci rodin. „Opravdu potřebujeme pořád víc a víc vykrojené carvingy?“ ptá se s notnou dávkou sarkasmu Stanislav Martinec. A zdůrazňuje, že nižší spotřeba nemusí znamenat zastavení růstu, pokud se zaměříme na dražší a kvalitnější produkty s vyšší přidanou hodnotou. Zároveň považuje za důležité posílit úlohu kultury a vzdělání člověka a také podpořit cirkulární fungování firem.
Kopírování přírodních procesů
Mezi podnikatele, kteří se snaží vytvářet svůj byznys na principu udržitelnosti, patří také Martin Hausenblas, lídr mezinárodně úspěšné firmy Adler. Ta je jedním z největších výrobců a vývozců reklamního textilu v Evropě a pozoruhodné je na ní mimo jiné to, že celý výrobní proces zvládá dělat ekologicky, zcela bez odpadů. Pokud jde o nastíněný problém Martin Hausenblas si myslí, že snaha omezovat růst firem s cílem snížit množství odpadu a dalších negativních externalit fungovat nebude.
Podle něj je potřeba pomocí státní regulace nasměrovat systém tak, aby nedošlo k podvázání aktivity a snah o inovace, ale zároveň abychom se vydali cestou udržitelnosti. Z hlediska odpadů dnes podle něj chybí například široké využití principu záloh. Takže věci se po použití stávají bezcennými. „Je třeba zavést zdanění primárních zdrojů, např. tzv. uhlíkovou daň,“ myslí si Martin Hausenblas. Podle něj je obecně správnou cestou kopírování přírodních procesů, protože příroda dokáže recyklovat všechno. Jakým způsobem lze tenhle princip využít ukazuje například kniha Biomimikry vědkyně a konzultantky v oblasti inovací Janine Benyus.
Jedním příkladem napodobování přírodních procesů může být například v ČR vyvinuté zařízení ERVO, které dokáže pomocí katalyzátorů a vysokých teplot rozštěpit směsný odpad na základní materiály, které je pak možné využít k výrobě nových produktů. Tím zařízení prakticky pouze silně urychluje přirozený rozklad. O zařízení ERVO, které se nyní plánuje nasadit v České republice i ve světě, jsme psali již dříve.
Koblihová ekonomika
Ukazuje se, že při řešení problémů mohou výrazně pomoci i vedení měst. Například začátkem letošního května schválila realizaci zajímavého experimentu nizozemská metropole Amsterdam. Jeho podstatou je ústup od ekonomiky růstu coby priority. Tou je v tomto modelu, který je označován jako kobliha, především udržitelnost, prosperita, cirkulární ekonomika a ochrana klimatu. Proč zrovna kobliha?
Jak jsme nedávno popsali, jde o to, že pomyslný vnitřní prstenec oblíbeného sladkého pečiva znázorňuje minimální životní úroveň vycházející z cílů OSN v oblasti udržitelného rozvoje. Od potravy a čisté vody po genderovou rovnost a přiměřené bydlení. Důležité je, že by se nikdo neměl dostat do díry ve středu koblihy. To by totiž znamenalo, že si nemůže dovolit základní životní potřeby. Vnější prstenec koblihy pak představuje ekologické limity planety, od úbytku biologické rozmanitosti a znečištěného ovzduší až po klimatický kolaps. Cílem, který si představitelé Amsterdamu vytyčili, je pohybovat se mezi vnitřním a vnějším kruhem, kde je podle Ilektry Kouloumpi, vedoucí strategie v organizaci Circle Economy, která spolupracuje na dalším směřování města, koblihovitý prostor, v němž je možné uspokojit potřeby všech lidí a zároveň planety.
Cirkulární skeny
Tvůrcem modelu „koblihové ekonomiky“ je britská ekonomka z Oxfordské univerzity Kate Raworth. Ta také pomáhá organizaci Circle Economy připravit pilotní projekty pro další města, v tuto chvíli už mají analýzu vypracovanou například Portland, Oregon či Filadelfie. A tzv. Cirkulární sken Prahy, který je součástí projektu Odpad zdrojem, jehož realizátorem je BIC Brno ve spolupráci s Institutem Cirkulární Ekonomiky, si nechalo vypracovat i hlavní město ČR. Pražský magistrát na jeho základě uvažuje například o vybudování vlastní bioplynové stanice, dále tzv. reuse center, které by měly sloužit občanům jako místa pro opravu či výměnu použitých, ale funkčních příslušenství pro domácnost, a také o zavedení principů cirkulární ekonomiky při zadávání veřejných zakázek. Podobné „skeny“ by brzo měly mít i další města a kraje v Česku či na Slovensku.
„Existuje celá řada důkazů, že represemi zlepšení nedosáhneme,“ prohlásil Martin Hobrland v rozhovoru Let´s Talk About It. Při zavádění příslušné legislativy je podle něj třeba brát v potaz to, jak funguje lidská psychika. „Pomoci by jistě mohly finanční stimuly, mimo jiné zvýhodňování recyklátů ve veřejných zakázkách a s tím související snížení DPH. Dále pak i výhody pro firmy, které zaměstnávají lidi v tomto oboru ap.,“ říká. Ovšem s tím, že je nutné přemýšlet a jednat globálně, a využít toho, že odpad je zdroj. Když bude v Asii či Africe fungovat systém výkupu surovin, lidé budou odpad sbírat, aby ho mohli prodávat. „Raději než na restrikce bych tedy vsadil spíš na motivaci,“ uzavírá Martin Hobrland.
Autor původního článku: Martin Zika, European Leadership & Academic Institute (ELAI). Převzato pro Czechsight se souhlasem autora.
Úvodní obrázek: Wikimedia Commons
Vstup do diskuze