Během posledních zhruba deseti let byla voda na Měsíci detekována mnoha kosmickými loděmi. Zdá se, že většina se vyskytuje ve formě ledu, který se nachází zejména okolo pólů, zatímco jiné oblasti měsíčního povrchu mohou obsahovat minerály bohaté na vodu. Stopování výskytu vody na Měsíci by mohlo v budoucnu potenciálně pomoci při plánování vhodných míst pro přistání kosmických lodí s posádkou.

Jak se voda ale na Měsíc dostala?

Nejrozšířenějším vysvětlením je, že většina má původ v kometách a asteroidech, které na Měsíc dopadaly v průběhu miliard let. Část mohla vzniknout reakcí vodíkových a kyslíkových iontů, které pocházejí ze slunečního větru. Zřejmě nejvíce se jí však na Měsíc dostalo hned na počátku jeho vzniku, před 4,4 miliardami let, kdy do rané Země narazila obrovská protoplaneta, což způsobilo vymrštění obrovského množství pozemského materiálu do vesmíru, a tedy i na povrch Měsíce.

Nyní tým česko-amerických vědců navrhl nový mechanismus, kterým se velmi pravděpodobně voda na Měsíc částečně dostává – každý měsíc několik dní na něj prší voda ze zemské atmosféry. Jejich výzkum byl publikován v časopise Scientific Reports.

Výzkumníci, kteří se na studii podíleli, pracují pod hlavičkou pražské Univerzity Karlovy, Českého vysokého učení technického, ostravské Vysoké školy báňské – Technické univerzity, Astronomického ústavu Akademie věd ČR, českého Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického a americké University of Alaska-Fairbanks.

Magnetické pole Země vytváří okolo naší planety bublinu známou jako magnetosféra, která nás chrání před kosmickým zářením. Tato bublina je na přední straně „stlačená“ a na zadní straně naopak „protažená“, podobně jako ohon komety. A právě tímto ohonem Měsíc prochází v pravidelných intervalech – každý měsíc v něm stráví přibližně pět dnů.

Některé siločáry Země jsou přerušené, k planetě je připojen pouze jeden konec, a tak ionty vodíku a kyslíku mohou z atmosféry unikat do vesmíru. Když však Měsíc projde zmíněným ohonem magnetosféry, způsobí to, že se některé z těchto přerušených siločar znovu spojí a uvolněné ionty se vrhnou zpět k Zemi. Zároveň však část z nich dopadá i na povrch Měsíce, kde slouží jako zdroj pro vznik vody.

„Je to, jako by byl Měsíc ve sprše – sprška vodních iontů se vrací na Zemi, a přitom dopadá z části i na povrch Měsíce,“ říká Gunther Kletetschka, vedoucí výzkumník studie s afiliací ke Karlově univerzitě a University of Alaska-Fairbanks.

Výzkumníci vypočítali, že miliardy let tohoto procesu mohly na měsíční póly dopravit až 3 500 km3 (3,5 biliardy litrů) vody. A to se jedná o nejstřídmější odhad, ve kterém se předpokládá, že pouze jedno procento iontů unikajících ze Země dopadne na Měsíc.

Samozřejmě je potřeba na závěr připomenout, že měsíční voda má původ různý, a tento nově navržený mechanismus je jen jeden z mnoha.

Originální publikace: Scientific reports (impact factor: 4,4)

Zdroj: New Atlas, University of Alaska Fairbanks

Zdroj titulního obrázku: Mhy, Pixabay

Na CZECHSIGHT si můžete přečíst také další články na téma vesmír:

V meteoritech byly objeveny všechny báze lidské DNA
Meteority, které spadly na naší planetu v posledním století obsahují všechny z pěti bází nacházejících se v naší DNA a RNA. Objev nahrává teorii možného vzniku života z tělesa pocházejícího mimo Zemi.
Video: Dosud největší 3D mapa vesmíru odhaluje gigantickou kosmickou síť
Technologie DESI je v provozu teprve rok a už nyní nás uchvacuje informacemi, které o našem vesmíru zjistila. Již prvotní data umožnila vytvoření doposud největší, a hlavně nejdetailnější 3D mapy vesmíru, kterou jsme kdy měli k dispozici. A těšit se můžeme na další nejméně čtyři roky jejího provozu.