Nastavení doby spánku a bdění v našem těle řídí tzv. biologické hodiny, které se vyvinuly jako evoluční adaptace na střídání dne a noci. Tyto hodiny jsou geneticky podmíněné a „tikají“ i v případech, kdy jedinec není schopen přímo vnímat světelné změny v prostředí – u slepců nebo miminek v děloze. Nicméně, geneticky daná délka dne našich vnitřních hodin se u většiny lidí jedním nebo druhým směrem odchyluje od 24 hodin, klidně i o několik desítek minut. Je tím pádem odlišná od té, kterou určuje otáčení Země kolem své osy. Jestliže je naše vnitřní perioda kratší než 24 hodin, znamená to, že se naše hodiny musí každý den o pár minut zpožďovat, aby byly v souladu s vnějším časem. Pokud bychom takového člověka zavřeli na několik dní do stálé tmy, budil by se přirozeně každý den o pár minut dříve – tzv. by driftoval časem ve směru předbíhání. Takoví lidé jsou označováni jako skřivani a je jich něco kolem 10 %. Naopak většina populace se řadí mezi tzv. sovy. Jejich vnitřní čas je delší než 24 hodin a musí se tedy každý den pomocí vnějšího světla mírně předbíhat, jinak by zase driftovali opačným směrem.
A právě díky tomu, že většinově jsme spíše sovy, je pro nás příjemnější a jednodušší být večer déle vzhůru, zatímco ranní vstávání neseme s jistou dávkou nelibosti. Proto přirozeně tíhneme k dlouhým večerům a jsme rádi, že si je díky letnímu času můžeme ještě prodloužit. Brzké světlo docení málokdo, jelikož nám jeho prospěšnost zastíní nepříjemnost ranního budíčku. Paradoxem ovšem je, že je to právě ranní světlo, které sovám pomáhá v onom předbíhání v čase, protože je v něm bohatě zastoupená modrá složka spektra, na kterou jsou citlivé světločivné buňky v sítnici našeho oka. Pokud se sítnice setká s modrým světlem, vyšle do místa v mozku, kde sídlí naše biologické hodiny, signál o to tom, že je ráno. Nicméně, k efektivnímu předběhnutí se v čase potřebujeme také večer světlo včas utlumit, abychom vyslali i signál o době ke spánku.
A tady právě začíná rozpor mezi letním časem, našimi biologickými hodinami a nastavením společnosti. Ta je totiž přesto, že je v ní zastoupena většina sov, nastavená na poměrně brzký nástup do práce i do školy, což znamená, že musíme ve všední dny vstávat dřív, než by nám naše biologické hodiny spustily budíček přirozeně. A tak sice vstaneme ráno nevyspaní, ale večerní letní světlo nám neumožní jít spát a postupně si takhle během týdne nastřádáme pěkný spánkový deficit. Ten si ještě přeneseme do dalšího týdne tím, že se naše ranní nevyspání snažíme o víkendu dohnat, a tak spíme déle, čímž si ale narušíme přes týden pracně vybudovanou pravidelnost a v pondělí můžeme začít znovu.
Biologické hodiny se totiž dají do jisté míry natrénovat, ale pokud je nastavujeme na jiný čas, než který je v souladu s našim vnitřním, vyžadují poměrně striktní disciplínu. Navíc – změna na letní čas probíhá už v březnu, což vede k tomu, že lidé, kteří musí být brzy v práci, vstávají do tmy. Tím pádem se jim celý ranní proces ještě znepříjemní, jelikož nedostanou onu potřebnou dávku modrého světla.
Dalším neduhem letního času je jeho střídání s tím standartním, tedy zimním. Našim hodinám totiž trvá nějakou dobu, než se přenastaví na nový režim, což zná každý, kdo někdy letěl přes více časových pásem nebo pracoval na směny. Toto přenastavení doprovází obvykle nespavost, bolest hlavy a zažívací problémy. Obecně platí, že na posun o jednu hodinu potřebují naše vnitřní hodiny jeden den, při cestě do Ameriky nám tedy zabere přibližně týden, než je naše tělo plně adaptováno na nový čas. Nicméně citlivější jedinci a starší lidé mohou s posunem času bojovat mnohem déle než jeden den. Nehledě na to, že vysvětlit malým dětem, že si mohou dneska o hodinu déle přispat, protože jsme se tak jako lidstvo, navzdory přírodě, rozhodli, je poměrně nesplnitelný úkol.
Vedle toho, že střídání času vede u většiny z nás k ranní mrzutosti, má špatné nastavení biologických hodin také zdravotní dopady. Z dlouhodobého hlediska se hovoří o metabolickém syndromu, prohloubení duševních poruch a vzniku některých nádorových onemocnění. Přesto, že jsou tyto neduhy spojovány především s častým střídáním času, jako je tomu u lidí pracujících ve směnném provozu, není nejmenší důvod, abychom zbytečně zatěžovali náš hodinový mechanismus i my ostatní. Z pohledu sovy se zdá tedy jasné, který čas si vybrat, ale z pohledu biologických hodin a zdraví nedává letní čas a jeho střídání žádný velký smysl.
Úvodní foto: Laura Adai, unsplash.com
Vstup do diskuze