Studie došla ke dvěma hlavním závěrům. (1) Že rtuť byla nalezena i v téměř 11 km hlubokém Mariánském příkopu v severozápadním Pacifiku. A (2) že většina z této rtuti začala svou dlouhou cestu do hlubinných příkopů jako atmosférické emise z uhelných elektráren, těžební činnosti, cementáren, spaloven a dalších lidských činností.

Obecně se předpokládalo, že bude rtuť, původem z lidských činností, nalezena asi v horním kilometru oceánů. Studie zjistila, že zatímco část rtuti v hlubinných příkopech má přirozený původ, je pravděpodobné, že většina ale pochází právě z emisí lidských činností. Zjištěno tak bylo stopováním potápějící se organické hmoty, včetně fekálního materiálu a mrtvého planktonu, které neustále jako déšť ‘prší’ do hloubky oceánu a s sebou nesou zmiňovanou rtuť. Vědci se domnívají, že největší podíl na přinášení rtuti do hlubin ale mají potápějící se zdechliny ryb, které se normálně krmí blízko hladiny.

Proč ale záleží na tom, jestli je rtuť přinášena těly odumřelých ryb nebo deštěm drobného detritu?

Protože vědci a politici chtějí vědět, jak změna globálních emisí rtuti ovlivní úrovně rtuti nalezené v mořských plodech. Zatímco emise rtuti v posledních letech v Severní Americe a v Evropě klesaly, Čína a Indie nadále rozšiřují využívání uhlí a emise rtuti tedy v globálním měřítku rostou. Ryby, které konzumujeme se sice loví v mělčích vodách, nikoli v hlubinných příkopech, ale je třeba pochopit kompletní cyklus rtuti v oceánu, aby bylo možné modelovat změny i v horních patrech oceánu.

Rtuť je v přírodě přirozeně vyskytující se prvek. Každoročně je jí ale více než 2.000 tun emituje do atmosféry kvůli lidské činnosti. Tato anorganická rtuť pak může cestovat v atmosféře i tisíce kilometrů, než je zanesena na pevninu nebo povrch oceánu. Antropogenní rtuť vstupuje do oceánů srážkami, suchým ukládáním rozfoukaného prachu a odtokem z řek a ústí řek.

Mikroorganismy potom převádí část této rtuti na methylrtuť, tedy organickou, vysoce toxickou sloučeninu, která se může hromadit v rybách až na úrovně škodlivé pro člověka a divoká zvířata. Účinky na člověka mohou zahrnovat poškození CNS, srdce nebo imunitního systému a zvláště zranitelný je vyvíjející se mozek plodu a malých dětí.

Hlubinné příkopy byly považovány za ekosystémy nedotčené, nepoškozené lidskou činností. Nedávné studie však zjistily stopy antropogenního olova, uhlíku C14, pocházející z testování jaderných zbraní a z perzistentních organických látek, jako jsou například PCB (polychlorované bifenyly), v organismech žijících v nejhlubší části oceánu, známé jako hadál.


Zdroj: ScienceDaily, Zdroj titulní fotografie: Unsplash, Sebastian Pena Lambarri
Zmiňovaná studie: https://doi.org/10.1073/pnas.2012773117