Konzervační biologie je vědecký obor, který si klade za cíl nejenom popsat procesy, které vedou k vymírání druhů a ztrátě biodiverzity, ale především hledat řešení těchto problému. Bohužel se většinou nedaří odborná doporučení v praxi zavést a dosáhnout tak kýžených výsledků. Švýcarský příklad tak může být inspirací pro další snažení.
Mezi obojživelníky nalezneme velké množství kriticky ohrožených druhů, jejich populace celosvětově klesá. Vědecká komunita již dlouho upozorňuje na krizi biodiverzity sladké vody. Rychlost, s jakou dochází ke zmenšování populací a snižování množství druhů ve sladké vodě momentálně předstihla tento proces v mořích i na souši. A právě obojživelníci jsou typickým příkladem živočichů, na které tato krize dopadá, jelikož se jedná o druhy citlivé na životní prostředí. Navíc v současném civilizovaném světě je pro ně nebezpečných více faktorů. Mezi ně patří ztráta habitatu (tedy životního prostoru), patogeny, silniční infrastruktura, znečištění ovzduší, invazivní druhy, pesticidy a pro někoho překvapivě i gastronomie.
Jelikož se všemi stresory sužujícími populace obojživelníků se nelze jednoduše vypořádat, zaměřili se ve Švýcarsku pouze na obnovování a zvětšování jejich přirozeného habitatu. V kantonu Aargau na severu Švýcarska se politici společně s vědci rozhodli, že s úbytkem obojživelníků budou bojovat pomocí sítě nových jezírek a rybníků. Toto území je velice hustě obydleno, půda je zde intenzivně obdělávaná a krajina je hustě protkaná silnicemi. Nejedná se tedy o ideální místo k životu citlivých obojživelníků. Přesto se zde podařilo díky stovkám nových vodních ploch nepříznivou situaci zvrátit.
Celkem se ve zmíněném švýcarském kantonu momentálně nachází 856 rybníků a jezírek, z toho 422 byly nově zbudovaných mezi léty 1991 a 2019 v pěti různých okresech kopírujících pět hlavních říčních údolí, která oddělují hory. Jednotlivé populace tak měly mezi sebou přirozenou překážku a jejich vývoj probíhal samostatně. Vědci po celou dobu dvaceti let sledovali staré i nové vodní plochy a obojživelníky u nich žijící a výsledky nyní přinesli v práci, kterou publikovali v časopise PNAS.
Výzkumníci monitorovali 12 druhů obojživelníků – 8 druhů žab a 4 mloky s rozdílnými životními strategiemi a nároky na životní prostor. Osm z nich je na Červeném seznamu ohrožených druhů a jeden je invazivní. Nejprve porovnávali kolik jednotlivé druhy žab a mloků obývaly rybníků před a po vybudování nových. V rámci celého kantonu 10 druhů obývalo po dvaceti letech více vodních ploch, ropuška starostlivá stejně a pouze ropucha krátkonohá byla k nalezení na menším počtu stanovišť. To znamená, že obecně došlo k rozšíření habitatu obojživelníků.
Co se týče samotné velikosti populací žab a mloků, tak většina (65 %) se za dvacet let sledování zvětšila, 21 % zůstalo stejných a pouze 14 % populací se zmenšilo. Na všech typech stanovišť rostla populace běžného čolka horského, naopak nejvíce citlivá na podobu stanoviště byla již zmíněná ropucha krátkonohá. Nárůst populace se dá obecně připsat vzniku nových vodních ploch. Pozitivní vyjímku potom tvořil invazivní skokan skřehotavý, jehož populace byla zmíněnými zásahy naopak omezena.
Výzkum dále ukázal, že k vytvoření stabilní populace je potřeba více času. Největší nárůst populací byl tak v okresech, kde došlo ke zbudování nových jezírek na samotném začátku projektu. Naopak v těch okresech, kde se nové vodní plochy stavěly až později (po roce 2009) byl nejmenší nárůst populace obojživelníků.
Porovnání nových a starých rybníků ukázalo, že rychlost kolonizace byla vyšší u nových vodních ploch, a to především běžnými druhy žab a mloků. Preference nového stanoviště je logická, jelikož nové rybníky nejsou obsazené jinými obojživelníky ani predátory. Jsou tak atraktivnější zejména pro druhy, které začínají s rozmnožováním na začátku sezóny, jako je kuňka žlutobřichá. Takové druhy však méně pravděpodobně vytvoří stabilní populaci, jelikož s postupem sezóny musí čelit predátorům a bující vegetaci. Naproti tomu vetší pravděpodobnost, že se nově vzniklé populace obojživelníků udrží je u starších vodních ploch. Ty jsou již integrální součástí ekosystému a nedochází u nich k tak překotným změnám.
Zajímavým zjištěním je fakt, že většině sledovaných druhů vyhovuje větší vodní plocha, na které se přirozeně více tvoří vlnění. Také okolí nové vodní plochy je pro život obojživelníků zásadní, jelikož ti potřebují během svého vývoje jak vodu, tak souš. U většiny sledovaných druhů se ukázalo, že se jim lépe daří, pokud je okolí rybníka zalesněné. Nepřekvapivě negativním faktorem jsou pak silnice, především pro migrující druhy.
Vědci ve své publikaci popsali tři mechanismy, které vedly k nárůstů populací obojživelníků:
- Počet nových vodních ploch obecně rozšiřuje prostor pro množení. Druhy, které nejsou citlivé na podobu vodních biotopů (a nebyly primárním cílem konzervačních snah) profitují z nárůstu jezírek nejrychleji. Druhy, které jsou na svoje obydlí háklivější potřebují více času a větší rozmanitost při jejich budování. Někteří obojživelníci jsou citlivý na sklon břehu, velikost otevřeného prostoru a s ním spojené vlnění vody (ropucha krátkonohá), jiné druhy naopak vyžadují klidné břehy obklopené kameny (ropuška starostlivá).
- Větší množství ploch zvyšuje možnost pravidelných sezónních lokálních záplav, které vytvářejí podmáčené louky a mokřady svědčící druhům jako je kuňka žlutobřichá. Takové prostředí však tvoří hlavně nová jezírka a pro zachování těchto druhů je tak nezbytné, aby v přírodě kontinuálně vznikalo alespoň malé množství nových vodních ploch.
- Populace obojživelníků je stabilní, pokud je vzdálenost mezi jednotlivými rybníčky menší, než v běžné krajině. Zvýšení počtu a hustoty rybníčků vede ke zkrácení vzdálenosti mezi nimi, což svědčí především mlokům, kteří jsou schopni cestovat na menší vzdálenosti než žáby.
Obecně lze tedy říci, že k rychlé kolonizaci novými druhy žab a mloků dochází u jezírek v okolí lesů, daleko od silnic a v blízkosti dalších vodních ploch. Nicméně u některých druhů se tyto vztahy neprokázaly a jejich populace rostla jednoduše jen díky většímu množství potenciálních habitatů. Jakýkoliv nový rybníček nebo jezírko je tedy ku prospěchu alespoň některým obojživelníkům. Ze studie tak vyplývá, že nejdůležitější je heterogenita prostředí, jelikož různé druhy s různými životními a rozmnožovacími strategiemi mohou z takového prostředí profitovat.
Díky unikátní možnosti sledovat dvacet let populace obojživelníků se ukázalo, že přestože většina stresujících faktorů pro jejich přežití přetrvává nebo dokonce narůstá, poměrně snadné a levné zásahy do krajiny ve formě nových vodních ploch mohou výrazně zvrátit nepříznivou situaci a vést k zastavení poklesu nebo i k růstu jejich populací.
Výsledky studie se dají aplikovat na další podobné typy krajiny v mírném pásu Evropy či severní Ameriky, kde obojživelníci využívají ke svému rozmnožování stojaté vodní plochy. Naopak v tropech, kde obojživelníci uplatňují jiné životní strategie, jako je množení na souši nebo v tekoucích vodách, se bude muset k záchraně jejich biodiverzity přistoupit odlišně.
Citovaná publikace: PNAS (impact factor: 12,5)
Úvodní foto: Klub Boks, pexels.com
Další články k tématu na Czechsight:
Michal Barták
Michal Barták
Michaela Novotná
Vstup do diskuze