Samotná potíž je už v definici, co je živé a co ne. Organismus by měl mít několik základních vlastností. Měl by být například schopen metabolické aktivity (trávení, dýchání a jiné), dráždivosti na nějaký podnět (například jedy) a rozmnožování.
Existuje celkem 7 základních znaků, které by měl mít každý živý organismus (homeostáze, organizovanost, metabolismus, růst, adaptace, dráždivost a rozmnožování). Viry do jisté míry tyto vlastnosti splňují - jsou vnitřně organizovány (mají například umístěnou genetickou informaci) a mohou se adaptovat (být součástí evoluce, mutovat).
Nejčastější potíží jejich přiřaditelnosti k živým či mrtvým bývá otázka rozmnožování. Viry totiž potřebují k replikaci svojí genetické informace (RNA či DNA) jiný organismus. Existuje veliké množství různých virových onemocnění, které mají jediný cíl, aby se daný virus rozmnožil a rozšířil. Životní cyklus virů tedy potřebuje hostitele a tím se může stát prakticky kdokoliv či cokoliv, od jiných virů a bakterií až po lidi.
Viry si také nejsou schopné udržet stálé vnitřní podmínky. Většinou je lze popsat jako bílkovinný obal (kapsidu), který v sobě drží genetickou informaci, případně orgány pro pohyb v prostředí či některé enzymy. Viry také nemohou růst, většina z nich též není schopná pohybu.
Spousta vědců se však snaží o vytvoření biologického systému virů a vytvoření různých čeledí či rodů. V dnešní době jsou viry řazeny do skupiny nebuněčných živočichů (Acytota). Jejich příbuznými živými mrtvými jsou takzvané viroidy a priony, které jsou ještě jednodušší a tedy pravděpodobně „více mrtvé“, než viry. Otázka životnosti virů bude jistě ještě dlouhá léta předmětem různých dohad a sporů.
Zda jsou viry živé či neživé má také veliký dopad na výzkum možného života na jiných planetách. Jak můžeme zjistit, jak vypadá život mimo Zemi, když nemáme přesně stanovené hranice toho, co za život lze pokládat a co nikoliv?
Zdroj úvodního obrázku: Fusion Medical Animation, obrázky v textu: Unsplash
Vstup do diskuze