V den smrti Ludwiga van Beethovena, 27. března 1827, byl v jeho psacím stole objeven ukrytý dopis, jež Beethoven adresoval svému bratrovi. V něm se přiznává, že trpí postupně se zhoršující poruchou sluchu. V dopise, napsaném již roku 1802, bratra žádá, aby byla tato skutečnost po jeho smrti zveřejněná a příčina onemocnění prozkoumána jeho osobním lékařem. Přestože tento lékař zemřel dlouho před Beethovenem, ujala se úkolu řada jiných odborníků, kteří se snažili dopátrat, co stálo za ztrátou skladatelova klíčového smyslu.
Tento výzkum se opíral o písemné prameny, vzpomínky, deníky, ale také o autopsii tkáně a ohledání kostry po exhumacích jeho ostatků v letech 1863 a 1888. Navíc byla provedena toxikologická analýza úlomků lebky a vlasů údajně patřících Beethovenovi. Na základě těchto pramenů se ukázalo, že Beethoven, vedle postupné ztráty sluchu, trpěl minimálně od svých 22 let také poruchou zažívacího traktu obnášející vysilující bolestivé koliky a průjmy. Navíc se u něj od roku 1821 projevovaly symptomy cirhózy jater, jež byla pravděpodobně příčinou jeho smrti. Cirhóza se většinou připisuje jeho nadměrné konzumaci alkoholu. Beethoven byl prý ke konci života schopen pravidelně vypít litr vína k obědu.
Díky moderním technologiím a naší současné schopnosti izolovat DNA ze starých tělních vzorků, včetně vlasů, se konsorcium vědců z celého světa pod vedením výzkumníků z německého Max Planck Institutu a estonského Institutu pro genomiku rozhodlo v nové studii analyzovat celkem osm kadeří, které by měly pocházet od Beethovena. Cílem bylo prozkoumat skladatelův genom a zjistit podrobnosti o jeho zdraví, respektive nemocech.
Nejprve bylo klíčové ověřit, zda všech osm vzorků vlasů opravdu patřilo věhlasnému skladateli. Vzorky pocházely z let 1821-1827, z na sobě nezávislých soukromých nebo veřejných sbírek. Po zběžném sekvenování se ukázalo, že pět vzorků má shodnou mitochondriální DNA (ta se dědí od matky). Důkladnější analýza poté potvrdila, že vzorky pocházejí buďto od jednoho jedince, případně by mohly být od jednovaječných dvojčat. Míra poškození DNA, podle níž se dá určit stáří vzorku, odpovídala první polovině 19. století. Při pátrání po geografickém původu majitele kadeří byla DNA podobná té, která se nalezla u jiných osob narozených na území Německa, velice pravděpodobně od jedince pocházejícího z území dnešní spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Všechny tyto indície tak potvrzují, že testované vlasy patřily Beethovenovi.
Ostatní tři vzorky se od této pětice lišily. U jednoho z nich sekvenování DNA odhalilo, že pocházel od ženy židovského původu. Jednalo se o pramen vlasů, jež byl použit pro zmíněnou toxikologickou analýzu, podle které se usuzovalo, že Beethovenovy zdravotní obtíže mohly být způsobeny otravou olovem. Tento závěr byl tedy učiněn na základě falešných kadeří. Další vzorek byl sice mužský, ale neodpovídal pětici shodných vlasů, u posledního nešlo kvůli rozsáhlému poškození DNA určit jeho původ.
Pro finální potvrzení autenticity pětice vzorků se vědci rozhodli porovnat Y chromozom těchto vzorků s Y chromozomem pětice mužů patřících do rodové linie slavného skladatele. Ti měli podle záznamů s Ludwigem shodného předka Aerta van Beethovena narozeného v roce 1535. Všech pět testovaných mužů se mezi sebou shodovalo a dá se tedy tvrdit, že jsou opravdu žijícími potomky Aetra van Beethovena. Překvapením však bylo, že se tyto vzorky lišily od vlasů Ludwiga van Beethovena. Autoři studie ovšem pochybují, že by pětice na sobě nezávislých, mezi sebou shodných vzorků vlasů, u nichž jejich majitelé mohou doložit, že patřily Beethovenovy, byly podvrh. Vysvětlují si tedy tuto genetickou neshodu tím, že se v mužské linii skladatelovy rodiny někde mezi lety 1572 (syn Aerta) a 1770 (narození Ludwiga) vyskytl alespoň jeden nemanželský syn. Ve které ze sedmi generací k tomu došlo se však z dostupných dat nepodařilo vědcům určit. Autor jedné z Beethovenových biografií již dříve spekuloval o tom, že Ludwigův otec Johann nebyl biologickým synem svého otce. Ani tuto hypotézu však nejsou vědci v současné situaci schopni ověřit.
Při objasňování genetického pozadí nemocí patří většina, včetně těch Beethovenových, mezi choroby tzv. multifaktoriální, tedy takové, které nejsou způsobeny pouze jedním genem. Navíc často nejsou prozkoumány všechny geny, které za jejich vznikem a průběhem stojí. Je tedy složité za současného stavu poznání s jistotou říci, zda je nemoc geneticky podmíněná a zda jí zkoumaný jedinec trpěl a v jakém rozsahu. Většinou však můžeme takový závěr učinit alespoň s větší či menší mírou pravděpodobnosti.
Při hledání příčiny skladatelovy ztráty sluchu vědci testovali dříve spekulované důvody tohoto postižení. Jako jediné pravděpodobné Beethovenovo onemocnění, u kterého se podařilo najít ve vzorcích vlasů genetický podklad se jeví SLE – systémový lupus erytmetosus – autoimunitiní onemocnění, při kterém tělo napadá své vlastní orgány a většinou se projevuje jako vyrážka na obličeji, záněty kloubů, srdce a ledvin. Všechny další, jako například Crohnova choroba, otosklerózu (degenerativní zánět ucha) nebo chronický zánět tlustého střeva, výzkumníci vyloučili. Dříve nezvažovanou příčinu, která by byla geneticky podmíněna pouze jedním genem, výzkumníci nenalezli, přestože za tímto účelem prozkoumali v umělcově genomu několik desítek genů.
Beethoven dále trpěl cirhózou jater, která je ve většině případů způsobena nadužíváním alkoholu či žloutenkou typu B nebo C, případně kombinací těchto faktorů. Nicméně k cirhózu jater mohou vést také jiná onemocnění, z nichž některá mají genetický základ. Analýza DNA odhalila několik genů, jež jsou spojovány se vznikem této choroby. Autoři tedy tvrdí, že Beethoven byl k tomuto onemocnění geneticky předurčen. V kombinaci s jeho nadměrnou konzumací alkoholu tak není divu, že u něj cirhóza propukla. Vědci navíc nalezli v jeho genomu zbytky virové DNA po nakažení žloutenkou typu B. Virová DNA byla objevena pouze ve vzorku z roku 1826, je tedy možné, že se Beethoven nakazil žloutenkou až na sklonku života.
Co se týče zažívacích problému, nejčastěji se v souvisloti s Beethovenem v literatuře spekuluje o Crohnově chorobě nebo o syndromu dráždivého tračníku, případně ulcerózní kolitidě (autoimunitní chronický zánět trávicí trubice). Autoři současné studie k nim ještě přidali další choroby, jež by mohli za závažnými vleklými obtížemi stát, jako je cystická fibróza, celiakie nebo laktózová intolerance. Z analýzy vyplynulo, že se u něj ani jedna ze zmíněných nemocí velice pravděpodobně nevyskytovala. Pozadí skladatelových zažívacích obtíží tak zůstává neobjasněné.
Studie nabízí – vedle zjištěné genetické predispozice pro cirhózu jater, infekci žloutenkou a nemanželského syna v Beethovenově rodové linii –, také představu, jakým směrem se díky moderním technologiím může ubírat historické bádání. S pomocí sofistikovaných analýz DNA v kombinaci se stále detailnějšími poznatky o genetických původech všemožných nemocí můžeme prohlubovat naše vědomosti o historických osobnostech a zároveň vyvracet některé tradované legendy.
Citovaná studie: Current Biology (impact factor: 10,9)
Autor úvodní fotografie: Benjamin Lehnam, pexels.com
Další podobné články na Czechsight:
Petr Kašík
Vendula Lužná
Vendula Lužná
Vstup do diskuze