Plejtvák myšok (Balaenoptera physalus) patří mezi největší tvory, kteří dnes obývají planetu Zemi. Náleží ke skupině kosticovitých kytovců, kteří se živí krilem a drobnými živočichy získávaných filtrací mořské vody v dutině ústní. Obývá většinu moří a oceánů na Zemi, krom Arktidy. Jeho kostra je jedním z nejznámějších exponátů Národního muzea v Praze.
Výčet zajímavostí a obecných informací o tomto tvoru zakončíme jednou jeho podstatnou vlastností. Dokáže vyloudit nejhlasitější zvuk v živočišné říši. S jeho neuvěřitelnými 189 dB se nemůže měřit prakticky žádný lidský výrobek, vyjma zbraní hromadného ničení. Hlasitější pak mohou být pouze výbuchy vulkánů.
A právě neuvěřitelná hlasitost myšoků je velice dobře použitelná pro výzkum stavby oceánické kůry. Dva geofyzici (Václav Kuna a John L. Nábělek) využily sítě podmořských seismometrů a zaznamenaných písní myšoků, které jsou velice charakteristické.
Plejtváci (6 jedinců) byli zdrojem zvuku (vlnění) a seismometry tyto vlny zaznamenávaly. Na stejném principu přístroje fungují, i když zaznamenávají zemětřesení. Zemětřesné vlny se v různých prostředích šíří různou rychlostí. Těchto rozdílů seismologové využívají při průzkumech vnitřní stavby Země. Každý otřes (přirozený či uměle vytvořený) vytváří dva typy seismických vlny, p-vlny (primární) a s-vlny (sekundární). Oba typy mají rozdílné vlastnosti (proto se například s-vlny nešíří v kapalinách) a nestejnou rychlost, kdy jsou s-vlny pomalejší.
Umělým (či přirozeným, záleží na úhlu pohledu) zdrojem vlnění v prostředí oceánu byly písně myšoků. Ty se šířily různými směry (zdroj-přijímač, odrazem od vodní hladiny zpět, proniknutí do sedimentů a hlouběji do kůry…). Na základě změn v rychlosti šíření vln byli pak vědci schopni zjistit povahu oceánické kůry ve zkoumané oblasti.
Článek vyšel v prestižním časopise Science a byl podpořen z grantu Národní vědecké nadace (National Science Foundation) z USA.
Zdroj: Science
Zdroj úvodního obrázku: Todd Cravens
Vstup do diskuze