Kousek historie: Zpoždění vědeckého přenosu

Zkoumání dějin transferu a prosazování nových vědeckých objevů v obecné rovině často ukazuje, a to na čistém porovnání doby přijetí určitých teorií do výuky a domácí literatury, na první pohled nezřetelné vzdálenosti, až propasti. Klasický pohled na dějiny vědy, kdy se obvykle k novému poznatku přiřadí datum objevu, má právě tu ignorovanou chybu, že málokdy bývá vědecká novinka okamžitě přijata a uznána.

V prostředí českého vysokého školství, a obecně v prostoru habsburské střední Evropy, si třeba v případě exaktních věd nelze nepovšimnout, jak se v pobělohorské době rychle omezil intelektuální kontakt s mezinárodní vědeckou komunitou. Zatímco probíhala výměna týkající se třeba filozofie či uměleckých trendů, hlavně se zeměmi jižní Evropy, od nových poznatků jsme se vzdálily téměř o celý kontinent.

Příchod moderní přírodovědy do habsburského prostředí lze snadno datovat k roku 1748, kdy se jezuita Josef Stepling ujímá výuky úvodních kurzů v pražském Klementinu a na zdejší filozofické fakultě. Odmítl přednášet studentům fyziku a matematiku dle Aristotela a vybojoval si právo vyučovat podle Newtonových Principů, vydaných roku 1687, zde však prakticky neznámých. Během následujících čtyř let Stepling téměř kompletně promění způsob vysokoškolského vzdělávání - a na základě tereziánských školských reforem je v roce 1753 jmenován tzv. studijním direktorem, osobou řídící vědecký a výukový program pražské univerzity. V rámci této funkce vykonává také dozor nad všemi gymnázii v Čechách, v nichž zavede shora newtonovskou fyziku a matematiku.

V podobných vzdálených skocích však výuka přírodních věd v českém prostředí zůstávala až do samého sklonku monarchie, což je vidět na příkladu šíření nových poznatků o elektřině. Sám Stepling patřil k uznávaným vědeckým autoritám v rámci raného zkoumání elektřiny (podílel se na stavbách prvních bleskosvodů) a díky němu bylo zdejší prostředí v čilém kontaktu s dobovou vědou. Po jeho smrti však opět vazby zeslábly a šíření nových poznatků se zpomalilo. V době, kdy se tak ve světě experimentálně objevují základní poznatky elektrotechniky, se tato oblast exaktních věd spíše pomíjí.

Samotná výuka elektrotechniky byla v Čechách zavedena od akademického roku 1882/3 - na evropské poměry ještě relativně brzy, zhruba desetiletí po německých univerzitách. Nepovinné přednášky, jichž se na české technice záhy ujal Karel Domalíp, původně habilitovaný na německé technice jako soukromý (tj. neplacený) docent v oboru experimentální fyziky. V roce 1884 si rozšířil habilitaci o elektrotechniku již na české technice a vyučoval ji zde do akademického roku 1911/12.

Přestože Karel Domalíp patří nesporně mezi významné osobnosti rozvoje elektrotechnického průmyslu, jeho výuka a pojetí elektřiny bylo dobově zastaralé v podstatě už v okamžiku, kdy se ujal přednášení. Vyučoval sérii Faradayových poznatků s dílčím popisem empirických vztahů, avšak bez matematického aparátu a zcela ignoroval Maxwellovy teorie elektromagnetických dynamických sil - jeho studenti se tak třeba léta nedozvěděli o střídavém proudu.

Maxwellova teorie sil byla přitom publikována v roce 1864 a zhruba roku 1873 už byla vědeckým standardem s definovanými jednotkami. Na české technice se však posluchači mohli s Maxwellem a jeho řešením prvně seznámit až v nepovinném nástavbovém kurzu "elektrotechnika theoretická a experimentální" od Ludvíka Šimka, Domalípova pokračovatele a pozdějšího nástupce na místě profesora elektrotechniky, a to v letním semestru roku 1902.

Vzdálenost vyhřezně při pohledu na základní vysokoškolská skripta, Nauku o elektřině od prof. Domalípa, které na 846 stranách shrnují téměř celý obsah dvouletého studia elektrického inženýrství. Ještě jejich vydání z roku 1902 elektřinu popisuje jako tajemnou sílu fungující na principu kapaliny. Přitom Domalíp podle všeho o Maxwellově pojetí musel slyšet přinejmenším za svých studií na německé technice a nepochybně o něm byl dobře informován, protože je známo, že studie na toto téma četl. Ale zřejmě jej odmítal, nebo jej příliš nezaujalo. Přitom v pražském prostředí nebyla maxwellovské pojetí tak neznámé, jak by se mohlo zdát. Posluchači na německé technice podle něj byli vzděláváni o elektřině systematicky nejpozději od roku 1898/99, kdy se stalo součástí povinného kurzu fyziky - tedy již deset let poté, co Heinrich Hertz prokázal v Berlíně jejich platnost a necelých dvacet let poté, co se dle nich začalo učit na německých univerzitách.

Zdroje: Janata, Michal, Nesamozřejmý svět vědy a techniky (Praha: Malvern, 2013) + Mayer, Daniel, Pohledy do minulosti elektrotechniky (České Budějovice: Kopp, 1999).

Zdroj obrázku: Starapraha.cz